Článek
„Já to tam těm ostatním natřu,“ řekl mi žák s pětkami na krku
Seděla jsem v kabinetu nad přihláškami a cítila naprostý zmar. Naproti mně seděl kluk, kterému na pololetí hrozily tři pětky. Celý druhý stupeň jednoduše flákal, učení pro něj neexistovalo. „Tak co sis vybral, kam si dáš přihlášku?“ ptám se ho. „Na policejní školu,“ odpověděl mi s ledovým klidem. Zkusila jsem mu nastavit zrcadlo: „Vždyť na to nemáš známky, hrozí ti propadnutí. Pojďme si sednout a vybrat nějaké učební obory, kde budeš mít šanci uspět.“ Jenže narazila jsem na zeď. „Já jsem sportovec, mám fyzičku, já to tam těm ostatním u zkoušek natřu. A ty známky? To jen vy učitelé jste na mě zasedlí. Kdybyste mi nedávali ty čtyřky a pětky, měl bych šanci větší.“
V tu chvíli mi došlo, jak hluboký je ten příkop. Ten kluk vůbec nechápal, že fyzička mu u testů z češtiny a matiky nepomůže. Žil v iluzi vlastní výjimečnosti, kterou mu nikdo nedokázal vymluvit ani já, ani rodiče. Ti totiž chtěli, aby to „prostě zkusil“. Co na tom, že realita křičela opak.
Tento chlapec není výjimkou. Je symbolem generace, která zaměňuje drzost za sebevědomí a fyzickou zdatnost za schopnost studovat. Nechápe, že i ta vysněná policejní škola vyžaduje disciplínu, kterou on roky sabotoval.
Falešná solidarita a volání po změně
Z vlastní zkušenosti vím, kde se ten problém rodí. My učitelé často dětem známky vylepšujeme. Chceme jim dát šanci, nechceme mít problémy s rodiči, chceme mít v hodinách klid. Ale je to medvědí služba. Tahle falešná laskavost vytváří v dětech pocit, že se to vždycky nějak „udělá“. A pak přijde náraz na realitu u přijímaček a oni jsou v šoku, že ty pětky opravdu něco znamenaly.
Osobně bych se zasadila o to, aby se při přijímacím řízení přestal brát zřetel na průměr známek. Prospěch ze základní školy je dnes naprosto neobjektivní a pokřivený tím, jak moc jsou učitelé „hodní“. Jediným spravedlivým měřítkem by měly být ostré zkoušky. Tam se ukáže pravda bez příkras. Tam žádné „učitel si na mě zasedl“ neexistuje.
Doba „všichni jsou vítězové“ plodí poražené
Žijeme v době, kdy se dětem odmalička tluče do hlavy, že mohou být čímkoliv. Ale zapomínáme dodat to podstatné: „pokud na to máš a pokud pro to něco uděláš.“ Tato bezbřehá podpora, zbavená kritiky, plodí nezdravé ego. Děti pak neopovrhují jen školou, ale i samotnou prací. Učňovský obor je pro ně „pod úroveň“, přestože na něj intelektuálně stěží stačí. Raději budou snít o uniformě nebo kariéře influencera, zatímco jejich reálné znalosti jsou na bodu mrazu.
Rodiče v pasti vlastní slepoty
Když jsou rodiče nastavení stejně jako žák, učitel s tím nic nenadělá. Viděla jsem to mnohokrát. Rodiče, kteří si odmítají přiznat, že jejich dítě na maturitní obor prostě nemá buňky, mu v podstatě podepisují jízdenku na okraj společnosti. Myslí si, jak jsou „podporující“, ale ve skutečnosti svého potomka posílají proti zdi.
Pád z výšky na tvrdý beton
Jak to s mým sportovcem dopadlo? Přesně podle očekávání. Samozřejmě se na školu nedostal. Jenže mezitím místa na oborech, kterými on i jeho rodiče tak hluboce opovrhovali, už byla obsazená jinými, realističtějšími dětmi. Výsledek? Kluk skončil v šestnácti letech na pracovním úřadě.
To je ta nejhorší daň za nezdravé sebevědomí a nedostatek sebereflexe. Z hrdiny, který chtěl všem „ukázat“, je rázem člověk bez perspektivy, protože si odmítl včas přiznat, na co skutečně má.
Je skutečně správné pěstovat v dětech pocit, že jejich přání je zákonem, i když pro to nehnou ani prstem? Jako učitelka i jako člověk vidím, že zdravé sebevědomí musí mít základy v práci, ne v iluzích. Možná by jedna upřímná, byť bolavá facka od reality v podobě špatné známky, kterou nikdo „nepouští“, zachránila víc osudů než tisíc falešných pochval.
Neničíme ty děti svou vlastní měkkostí a strachem říct jim do očí: „Na tohle prostě nemáš, najdi si něco, v čem budeš dobrý“? Pokud je nenaučíme přijmout neúspěch ve škole, naučí je to život mnohem brutálnějším způsobem. A fronta na úřadu práce je dlouhá.
