Článek
Rutteho turné. Rutina, nebo krizový management?
Celý spor odstartoval zdánlivě banální neshodou nad diplomatickým protokolem. Prezident Pavel v polovině dubna poznamenal, že pokud generální tajemník NATO před summitem kontaktuje určité země, bývá to obvykle proto, že u nich tuší potenciální problém. Reakce z nitra samotné Aliance, konkrétně od vysokého představitele NATO Borise Rugeho, však přišla záhy a byla poměrně chladná. Rutte prostě objíždí všech 32 spojenců. Žádná zvláštní pozornost kvůli problémovosti, zkrátka standardní kolečko.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o pouhé diplomatické nedorozumění. Jenže v kontextu české politiky se z tohoto detailu okamžitě stala zbraň. Kritici Petra Pavla se chopili příležitosti a začali prezidenta obviňovat z toho, že si návštěvu generálního tajemníka interpretuje po svém, ohýbá realitu pro domácí publikum a snaží se zveličovat vlastní roli.
Rozdělující postava, nebo realismus vojáka?
Pohled na Petra Pavla jako na rozdělující postavu, která žaluje na Českou republiku, je však poněkud černobílý. Pavel, jakožto bývalý předseda vojenského výboru NATO, má k aliančním strukturám specifický vztah. Zná tamní mechanismy lépe než většina současných českých politiků. Tam, kde kritici vidí „nedůstojné domáhání se žalobou“ a snahu vyprosit si osobní pozvánku na summit, vidí jeho příznivci snahu o strategický realismus.
Mark Rutte totiž do Prahy (a dalších evropských metropolí) nepřijíždí na zdvořilostní čaj. Jeho hlavním poselstvím je nekompromisní apel. Evropa a Kanada musí v oblasti obrany dělat víc.
V situaci, kdy se bezpečnostní situace na východním křídle NATO nelepší, je tlak na plnění dvouprocentního závazku vůči HDP naprostým minimem, nikoli stropem. Pokud český prezident na domácí scéně upozorňuje, že v tomto ohledu máme mezery nebo že naše pozice může být vnímána jako problematická, nemusí jít nutně o nenávist k vládě, ale o snahu předejít mezinárodní blamáži.
Kde končí obrana státu a začíná politické bodyování?
Problém nastává v momentě, kdy se do této debaty vlije čistá politická žluč. Nařčení, že se prezident chová nedůstojně a hájí zájmy opozice, ukazuje na hlubokou polarizaci české společnosti, kde je jakákoli věcná kritika okamžitě onálepkována jako vlastizrada.
Zahraniční politika státu by měla být jednotná. Pokud generální tajemník NATO jasně říká, že apeluje na všechny členy, pak je vytváření narativu o „problémovém Česku“ z úst vlastního prezidenta nešťastné a oslabuje to naši vyjednávací pozici. Na druhou stranu, snaha vládních představitelů nebo jejich sympatizantů umlčet jakoukoli reflexi toho, zda děláme pro obranu dost, je stejně nebezpečná.
Hra o to, kdo má lepší přístup k Marku Ruttemu a kdo lépe interpretuje jeho slova, je ve výsledku dětinská. Podstatné bude to, s čím Česká republika na nadcházející summit NATO skutečně dorazí. Budou to reálné kapacity, modernizovaná armáda a jasný plán financování obrany na roky dopředu? Nebo jen kufr plný domácích politických sporů a vzájemného osočování z toho, kdo komu víc uškodil?
Prezident Pavel by měl pamatovat na to, že jeho role vyžaduje maximální diplomatickou zdrženlivost, aby jeho slova nebyla zneužívána v domácím politickém boji. Jeho kritici by si zase měli uvědomit, že kritika obranné politiky ze strany bývalého generála NATO není automaticky „žalováním“, ale možná jen nepříjemnou pravdou, kterou nechceme slyšet.
Zdroj:
