Článek
Představa, že Ústavní soud ze dne na den zasáhne do exekutivní pravomoci vlády a nařídí jí, jak má naložit s reprezentací státu na klíčovém summitu NATO, je pro mě jako pro politického pozorovatele silnou kávou. Jenže přesně to se stalo. Čerstvé rozhodnutí Ústavního soudu, který předběžným opatřením přikázal vládě, aby zajistila účast prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu NATO v Ankaře a nekladla mu překážky, vyvolalo naprosté zemětřesení. Takto bleskové rozhodnutí v takto citlivé věci podle mě okamžitě otevírá Pandořinu skříňku spekulací o tom, komu naše justice vlastně nadržuje a zda si Ústavní soud vůbec zachovává svou tolik deklarovanou nezávislost.
V politice totiž podle mého názoru často nerozhoduje pouze to, co je obsahem verdiktu, ale v mnohem větší míře to, jakým způsobem a v jakém čase byl vynesen. A právě tento faktor ve mně v tomto konkrétním případě vzbuzuje největší pochybnosti a působí jako rozbuška. Prezident podal kompetenční žalobu v návaznosti na rozhodnutí kabinetu premiéra Andreje Babiše neumožnit mu účast na summitu. Žaloba dorazila v pondělí večer a ve středu odpoledne už má Hrad v ruce předběžné opatření.
Naši justici mám v obecném povědomí zapsanou spíše jako těžkopádný, pomalý stroj. Na rozhodnutí soudů v komplikovaných kauzách jsme zvyklí čekat měsíce, někdy i roky. Když Ústavní soud rozhodne o ústavní stížnosti nebo o kompetenčním sporu mezi vysokými ústavními činiteli v řádu několika měsíců, považuji to obvykle za solidní rychlost. Pokud však v kauze summitu NATO přišel verdikt za necelých 48 hodin, nemohu to vnímat jen jako projev skvěle fungujícího státního aparátu, ale jako naprostou anomálii.
A tam, kde vidím takovou anomálii, mi okamžitě naskakují teorie o politickém zadání. Moje první logická otázka zní. Jak je možné, že v jiných zásadních věcech soudci váhají, studují spisy a odkládají jednání, ale když jde o prestižní spor prezidenta s vládou, mají jasno během několika desítek hodin? Soud sice argumentuje časovou tísní, ale takový spěch dává kritikům do ruky silný trumf. Vyvolává to ve mně hluboký dojem, že rozhodnutí bylo buď předpřipravené, nebo že na soudce zapůsobil fakt, že současné složení Ústavního soudu formoval právě prezident Pavel. V očích veřejnosti to pak vypadá, že soud měří Hradu a Strakově akademii úplně jiným metrem.
Ústava České republiky je postavena na principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto složky by měly být v rovnováze, navzájem se kontrolovat, ale nikoliv si suverénně přebírat kompetence. Vláda je podle Ústavy vrcholným orgánem výkonné moci a, což považuji za nejdůležitější, nese za zahraniční politiku plnou politickou odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně a potažmo voličům. Prezident sice stát zastupuje navenek, ale jeho kroky v zahraniční politice vyžadují součinnost a krytí rozpočtem, který schvaluje vláda.
Tím, že Ústavní soud svým rychlým nařízením vládu donutil zařadit prezidenta do oficiální delegace, překročil podle mě pomyslný Rubikon. Soudci se sice opřeli o argument, že účast prezidenta na summitech NATO je „zavedenou praxí“, jenže tímto krokem začal soud přímo aktivně spoluvytvářet exekutivní politiku státu. Vidím v tom nebezpečný náběh na „soudcokracii“ – vládu soudců. Jde o situaci, kdy nikým nevolení lidé v talárech s definitivní platností určují složení diplomatických delegací. Pro naši demokracii to považuji za nesmírně nebezpečný směr, protože soudci nenesou za diplomatické úspěchy či prohry v Ankaře žádnou politickou odpovědnost. Tu nese právě ta ponížená vláda premiéra Andreje Babiše.
Samotný soud se sice snažil situaci uklidnit a výslovně zdůraznil, že toto rozhodnutí je pouze prvním výsledkem kompetenční žaloby, týká se výhradně tohoto konkrétního summitu a rozhodně neznamená, že by vláda byla v zahraniční politice podřízená prezidentovi.
Největší škodu by totiž v takovém případě podle mě neutrpěla ani tak vládní koalice, která musí skousnout porážku a prezidentovi účast v Ankaře okamžitě zajistit, ale Ústavní soud sám. Aby systém fungoval, musím věřit, že soudci stojí nad věcí, jsou slepí k politickým barvám a rozhodují výhradně na základě práva.
Jakmile se, ale v klíčové instituci, která má být strážcem ústavnosti, usadí kvůli bleskovému tempu byť jen stín podezření, že jedná na ruku Hradu, vnímám to jako ránu pro právní stát. Polovina národa, která v tomto sporu stojí za vládním kabinetem, Ústavní soud okamžitě odepíše jako zpolitizovanou instituci. Soudci se stanou terčem permanentních útoků, což spolehlivě ochromí jejich autoritu do budoucna, až budou v řádu měsíců rozhodovat o samotné podstatě této kompetenční žaloby a definitivním vymezení pravomocí.
Můj závěr je tedy jasný. V reálné politice se hraje především o symboly. A dnešní bleskový verdikt soudu v takto vyostřené diplomatické přetahované nemohu vnímat jako čistý triumf spravedlnosti. Je to krok, který sice vyřešil jedno letadlo do Turecka, ale spolehlivě podkopal moji důvěru v to, že justice měří všem politickým hráčům stejným metrem a nenechá se vmanipulovat do časové tísně, kterou na ni žalující strana záměrně vytvořila.
Anketa
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-ustavni-soud-oznami-dalsi-postup-ohledne-kompetencni-zaloby-prezidenta-40584805#dop_ab_variant=1703701&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.b
