Článek
Praha má hluboko zakořeněnou tradici. Vedle sobotních nákupů na farmářských trzích, a odpolední procházky v Riegrových sadech se pevnou součástí metropolitního životního stylu staly demonstrace. Sotva utichnou bubny jednoho protestu, už se na sociálních sítích sdílejí pozvánky na další. Tentokrát se „bojuje“ za nezávislost České televize. Příště to bude za klima, pak proti vládě (to je vlastně teď pořád) a mezi tím si ještě nějaká radikální skupinka odskočí zablokovat magistrálu.
Pro obyvatele hlavního města jako by se ulice staly jakýmsi sdíleným obývákem, kde je potřeba se občas sejít s přáteli, dát si kelímkové pivo, popovídat si a u toho si s vážnou tváří zafandit za nějakou tu „dobrou věc“. Z původně rigidního a krajního nástroje demokracie, tedy demonstrace jako hlasu zoufalých, kteří už vyčerpali jiné možnosti, se v Praze stal běžný folklór. Volnočasová aktivita pro lidi, kteří se o víkendu trochu nudí a potřebují si vylepšit sociální status.
Když křik splývá v pouhý šum
V historii mělo vyjití do ulic obrovskou váhu. Když se zaplnilo Václavské náměstí nebo Letná, znamenalo to, že společnost dosáhla bodu varu. Politici vládních stran se třásli, opozice větřila šanci a celá země napjatě sledovala, co se bude dít.
Dnes? Dnes je to politikům v podstatě jedno. Když se demonstruje každý druhý víkend za něco jiného, stává se z lidového hněvu či obav pouhý bílý šum na pozadí. Lidé z Letné nebo Malé Strany prostě jen vezmou transparenty, projdou se kolem Strakovky a politici v klidu počkají, až demonstranty unaví žízeň a odejdou do nejbližší kavárny.
Tento druh pražského aktivismu navíc dokonale ilustruje hlubokou propast mezi hlavním městem a zbytkem republiky. Je to aktivita pro lidi, kteří mají zajištěné základní životní potřeby, stabilní příjmy a dostatek volného času.
Zatímco v regionech, na Moravě, v pohraničí nebo v bývalých průmyslových městech, lidé v každodenním životě řeší reálné ekonomické přežití, rostoucí náklady na bydlení, ceny potravin, nedostatek praktických lékařů nebo rušení poštovních poboček, v Praze se s morálním patosem zachraňuje Česká televize. Instituce, kterou mimochodem velká část obyvatel mimo pražskou bublinu vnímá s těžkou skepsí nebo nezájmem.
Aktivismus jako lifestylový doplněk pro sociální sítě
Moderní pražská demonstrace už dávno není o politickém programu nebo hluboké analýze problému. Je to v první řadě vizuální záležitost. Stačí se podívat na složení davu a jeho chování. Klíčovou rekvizitou už není jen samotný transparent, ale především chytrý telefon.
Účastníci se potřebují vyfotit, hodit „storyčko“ na Instagram, označit se na správném místě a ukázat své sociální bublině: „Podívejte se, já nejsem lhostejný, já stojím na té správné straně.“ Účast na demonstraci funguje jako morální odpustek. Člověk tam postojí hodinu, zatleská řečníkovi, získá pocit, že udělal něco pro záchranu republiky, a s čistým svědomím se vrátí k vlastnímu spotřebnímu životu.
Z každé takové akce se navíc vytrácí jakákoli nuance. Svět je v podání pražských demonstrantů černobílý. My jsme ti vzdělaní, morální a proevropští, kteří brání demokracii a veřejnoprávní média a ti, co s námi nesouhlasí nebo doma raději štípou dříví, jsou buď nevzdělaní dezoláti, nebo oběti manipulací.
Místo toho, aby se hledal dialog, proč má polovina národa k České televizi (nebo jakémukoli jinému tématu) výhrady, se raději postaví tribuna, ze které se kážou pravdy pro přesvědčené. Zbytek republiky se na Prahu dívá s ještě větší záští jako na město plné privilegovaných křiklounů, kteří nemají nic lepšího na práci, a Pražané se dál utvrzují ve své iluzi, že oni jsou tím jediným morálním kompasem země.
Z vážného demokratického práva se zkrátka stal spotřební produkt, pražský kolorit a víkendová kratochvíle. A dokud se v ulicích hlavního města bude demonstrovat z pouhé setrvačnosti a lifestylové nudy, nečeká nás žádná celospolečenská změna, jen další a další unavené víkendy na Václaváku, které už nikoho nedojmou ani nepřesvědčí.
