Článek
Dlouhé roky jsem si myslela, že můj muž prostě jen pořádně chrápe. Smáli jsme se tomu, občas jsem ho dloubla do žeber, aby se otočil na bok. Jenže s přibývajícími lety se ten zvuk začal měnit. Už to nebylo jen otravné řezání dříví. Začalo to znít, jako by se můj muž každou noc topil v hluboké vodě.
Moje noční hlídka
Stala se ze mě strážkyně jeho dechu. Ležela jsem vedle něj s vytřeštěnýma očima a v ložnici bylo najednou děsivé ticho. Petr přestal dýchat. Úplně. V duchu jsem počítala vteřiny a každá mi připadala jako hodina. Jedna… dvě… pět… deset… Celé jeho tělo ztuhlo, jako by byl pod hladinou. V panice jsem do něj strčila, on se s příšerným zachroptěním probral, zalapal po vzduchu a po chvíli do toho spadl znovu.
Nemohla jsem spát. Každou noc mě svíral šílený strach, že se prostě udusí, že jeho srdce ten nápor nevydrží. „Prosím tě, běž k lékaři,“ žadonila jsem ráno u kafe. „Běž na plicní a řekni jim, co se v noci děje. Tohle není normální!“ Petr mě odbýval. Byl unavený, podrážděný, ale tvrdil, že je to jen věkem a prací.
Život v mlze a strachu
Bylo to čím dál horší. Petr byl jako živá mrtvola. Usínal mi u večeře, usínal u televize, ale co bylo nejhorší , začal mít mikrospánky za volantem. Seděla jsem vedle něj v autě a viděla, jak mu klesá hlava. Musela jsem na něj křičet, aby nesjel ze silnice. Ten pocit bezmoci, když vidíte milovaného člověka, jak se ničí a odmítá pomoc, byl k nepopsání.
Nakonec jsem ho po dlouhém přemlouvání na tu plicní kliniku dostala. A díky bohu za to.
Verdikt, který nám otevřel oči
Paní doktorka ho naštěstí neodbyla. Dostal domů takový malý přístroj, krabičku, která monitorovala jeho spánek. Když přišly výsledky, potvrdilo se moje nejhorší podezření: těžká spánková apnoe a k tomu astma. Jeho organismus v noci vůbec neodpočíval, byl v neustálém stresu z nedostatku kyslíku. To byl ten důvod jeho neskutečné únavy a vyčerpání.
Konečně se můžeme nadechnout oba
Když Petr dostal svůj přístroj, který dnes používá každou noc, život se nám otočil o 180 stupňů. Ráno se budí vyspaný, vitální a plný energie. Ta šílená únava, která ho dřív paralyzovala, je pryč. Jakmile tělo začalo díky kvalitnímu spánku správně fungovat, váha začala klesat skoro sama. Organismus už nemusí ukládat zásoby ze stresu. Už neponocuji. Už ho nemusím hlídat.
Dnes už v naší ložnici nepanuje to mrazivé ticho, ze kterého mě poléval studený pot. Můj manžel dýchá. A já s ním. Jestli váš partner taky takhle „bojuje o dech“, nečekejte. Přemluvte ho k lékaři. Může mu to, stejně jako mému Petrovi, zachránit život.
