Článek
Vojín Vata z Ivančic. Rotný Soudek. Dvě role, které už navždy ponesou jedno jediné jméno, Milan Šimáček.
Ačkoliv tento nenápadný moravský rodák nepatřil k hercům, kteří vyplňují bulvární titulky nebo se účastní okázalých společenských akcí, dokázal něco mnohem vzácnějšího: zapsat se divákům do paměti s něhou, pokorou a lidskostí, jaká se dnes ve filmu vidí jen zřídka.
Strážnický rodák s nezaměnitelným výrazem
Milan Šimáček se narodil ve Strážnici na Hodonínsku, a právě odtud si do života nesl směsici moravské srdečnosti, jemného humoru a přirozené skromnosti. Tyto vlastnosti se pak dokonale promítly do jeho herectví.
Nebyl okázalý, nebyl hlasitý. A přesto dokázal jediným úsměvem, jedním pohledem nebo nenucenou replikou vytvořit postavu, která se člověku vpila pod kůži.
Možná i proto, že byl ve skutečném životě renesanční osobností, vzdělanou, přemýšlivou, věřící, lidsky hloubavou. Jeho herectví nebylo pózou. Bylo přirozeným prodloužením toho, kým byl.
Vata a Soudek, postavy, které patří do zlatého fondu českého filmu
Dva filmy. Dvě postavy. A dva důvody, proč jméno Milana Šimáčka nezmizí z paměti ani těch diváků, kteří si na jména herců obvykle nevzpomenou.
Vojín Vata z Černých baronů ,nezapomenutelně bezelstný, prostomyslný, ale především čistý člověk, kterému se chce věřit.
A rotný Soudek z Tankového praporu, voják, který svým suše podaným humorem dokonale ilustruje absurditu doby, ve které žil.
V obou rolích Šimáček prokázal dar, který je vzácnější než technická brilance: schopnost vytvořit postavu, která „funguje“, i když neříká mnoho. Postavu, která je uvěřitelná právě proto, že není přehraná.
Jeho tvář k těmto kultovním filmům patří stejně pevně jako jejich legendární hlášky.
Herec, který se nedral dopředu a přesto zanechal stopu
Byl to člověk, který nikdy nepotřeboval světla reflektorů. Nechyběl mu talent, ani charisma, ale nestavěl se do popředí.
Měl rád divadlo, film, vzdělání i duchovní život. Pomáhal, kde mohl, a do všeho se pouštěl s tiše odhodlaným klidem. Jeho přátelé o něm mluvili jako o člověku s mimořádným rozhledem a velkým srdcem.
Jeho životní příběh však předčasně přerušila nemoc. Odešel dřív, než by si kdokoli přál. A přesto stihl tolik, aby na něj české publikum nezapomnělo.
Proč si na něj stále vzpomínáme
Když si dnes znovu pustíme Černé barony nebo Tankový prapor, je v tom víc než jen nostalgie po starých časech. Je v tom i setkání s hercem, který se nesnažil být hvězdou a přesto se jí stal.
Nehlučně, ale vytrvale.
Nápadně nenápadně.
S laskavostí, která se dnes cení víc než kdy dřív.
Nemoc, která přišla nenápadně, ale udeřila silně
Začalo to nenápadně, únavou, slabostí, úbytkem energie, kterou dříve rozdával po hrstech.
Byli lidé, kteří si všimli, že pohubl, že se rychleji unaví, že jeho úsměv je občas jen tenký pramínek světla.
Nikdy nechtěl nikoho zatěžovat. Ale nepřiznával si to.
Byl zvyklý víc pomáhat, než prosit o pomoc. Když mu lékaři oznámili diagnózu, která zněla jako ortel, nezhroutil se.
Přijal ji se stejnou pokorou, s jakou přijímal všechno v životě jako něco, co má unést.
A tak bojoval. Tichým, soukromým bojem, o kterém téměř nemluvil.
Jeho nemoc byla závažná… a neúprosná.
Brala mu síly, ale nebrala mu důstojnost.
Smrt, která přišla tiše, tak, jak žil
Když v září 2018 odešel, nebyly kolem něj bulvární titulky, žádné okázalé odchodové ceremonie.
Jen ticho.
Ticho, které bylo najednou hlasité.
Ticho, ve kterém chyběl jeho jemný hlas, jeho laskavé oči, jeho humor, který dokázal prosvětlit i nejtemnější místnost.
Milan Šimáček odešel tak, jak žil: nenápadně, pokorně, bez velkých slov.
Jako by se i ze světa omlouval, že ruší.
Dědictví, které žije dál
Milan Šimáček odešel, ale jeho filmové postavy dál žijí ve večerních reprízách, v úsměvech diváků, v generacích, které tyto filmy objevují znovu a znovu.
Vata i Soudek jsou typy, které nestárnou. Stejně jako humor, kterým je Šimáček obdařil. A právě díky nim tu s námi pořád je někde mezi replikou, úsměvem a nenápadným pohledem, který říká víc než dlouhý monolog.
Herec, který nechtěl být vidět, ale přesto se nedá přehlédnout.
A člověk, jehož stopa zůstane v českém filmu navždy.
Zdroje:
