Pravda o celebritách za totality. Kdo žádal oprátku a komu režim platil luxusní vily?

Zatímco dnes je politická angažovanost celebrit svobodnou volbou, v dobách komunistické totality šlo o fatální hru s vlastním svědomím, kariérou a morálním kreditem. Pohled na tehdejší kulturní scénu bývá často černobílý. Na jedné straně stáli hrdinní disidenti, kteří kvůli svým názorům skončili v kotelnách nebo v exilu, na straně druhé prohnilé tváře režimu. Jenže historie málokdy bývá takto jednoduchá. Mezi upřímnou vírou v socialistické ideály, paralyzujícím strachem z profesní likvidace a chladným pragmatickým kariérismem existovala neznatelná hranice.

Komunistický režim, zejména v období takzvané normalizace po roce 1968, dokázal s uměleckou frontou uzavřít geniální a pro obě strany nesmírně výhodnou „společenskou smlouvu“. Umělcům, kteří byli ochotni přistoupit na pravidla hry, vytvořil luxusní, skleníkové prostředí. Výměnou za veřejnou poslušnost a občasné gesto loajality jim garantoval absolutní monopol na úspěch, slávu, materiální zajištění a ochranu před jakoukoli zahraniční konkurencí.

Než se totalitní režim usadil v pohodlné letargii normalizačních estrád, prošel si krvavým obdobím stalinismu v padesátých letech. Tehdy ještě nešlo o peníze a klid na práci, ale o budování nového světa na troskách lidských životů. V této době se umělecká angažovanost projevovala tím nejtemnějším způsobem, aktivní podílem na likvidaci kolegů.

Jedním z nejmrazivějších mement té doby je osud vynikající divadelní herečky Jiřiny Štěpničkové.

K herectví se přitom dostala obrovskou náhodou, původně do školní hry vůbec nebyla obsazena, ale kvůli nemoci spolužačky se musela roli Bivoje naučit přes noc. To obrátilo její život naruby, přestože její otec byl striktně proti a nějakou dobu spolu kvůli tomu dokonce nemluvili. Postupně se z ní stala zářivá hvězda Národního divadla a filmového plátna, kde excelovala například jako Viktorka v Babičce. Štěpničková vždy milovala dobrodružství, což ji v roce 1946 zavedlo do Anglie. Během tříměsíčního pobytu v Londýně otěhotněla a provdala se za malíře Jana Samce. Manželství sice vydrželo jen rok, ale narodil se z něj syn Jiří (dnes úspěšný herec Jiří Štěpnička).

Její západní kontakty však byly trnem v oku tehdejšímu režimu a komunističtí papalášové na ni vymysleli rafinovanou past. Štěpničková dostala falešný dopis od režiséra žijícího v Západním Německu, který jí nabízel práci. Lest odhalila až příliš pozdě, v roce 1951 ji uprostřed šumavských lesů zadržela pohraniční hlídka. To, co následovalo na její domovské scéně v Divadle na Vinohradech, dodnes zůstává hlubokou jizvou na dějinách české kultury. Kolegové z vinohradského souboru v čele s tehdejším mocným režisérem Alešem Podhorským a fanatickou komunistickou herečkou Světlou Amortovou zorganizovali schůzi, na které podepsali petici žádající pro Štěpničkovou trest smrti. Amortová a Podhorský tehdy jednali z pozice absolutní moci a neotřesitelné víry v režim – jakýkoli projev odporu vůči straně pro ně byl zločinem, který bylo nutné exemplárně potrestat.

„Byla pevná jako skála. I když si ve vězení prošla peklem, nesložila se.“

Po dvoudenním vykonstruovaném procesu byla Štěpničková odsouzena k patnácti letům vězení a byl jí zabaven veškerý majetek. Malý syn Jiří skončil na čas v dětském domově a později v péči hereččiny sestry. V pardubické ženské věznici strávila Štěpničková dlouhých deset let, během kterých směla syna vidět jen čtyřikrát do roka. Přesto zůstala morálně nezlomená a spoluvězeňkyním často zpříjemňovala dlouhé večery vyprávěním historek z divadelního světa. Propuštěna byla na podmínku v osmačtyřiceti letech, pouhé dva měsíce před prezidentskou amnestií.

Návrat do běžného života s podlomeným zdravím byl však pro herečku krutý. Jí a jejímu synovi byl přidělen nuzný byt, kde nebyla elektřina, tekoucí voda ani záchod. Společně s Jiřím však těžké podmínky zvládli a ona se ještě dočkala jeho vlastních úspěšných uměleckých začátků, na které byla nesmírně pyšná. Jiřina Štěpničková zemřela na rakovinu 5. září 1985 ve věku 73 let. Dožila se tak konce éry nejtvrdší normalizace, ale svobody a sametové revoluce, která by ji nepochybně potěšila, už se o pouhé čtyři roky nedočkala.

Zatímco Jiřina Štěpničková reprezentovala oběť, jejíž život systém nemilosrdně sešrotoval, o generaci mladší jmenovkyně Jiřina Švorcová se stala tváří, hlasem a výkonnou rukou tohoto systému. Pokud byl normalizační kulturní skleník přísně střeženým prostorem, Švorcová v něm působila jako vrchní zahradník.

Švorcová nebyla jen řadovou prominentní herečkou, která občas kývla na režimní roli. Byla to fanatická a hluboce přesvědčená komunistka, která od roku 1976 zasedala přímo v Ústředním výboru KSČ a dlouhé roky vedla Svaz českých dramatických umělců. Z této pozice disponovala mocí, o jaké se běžným smrtelníkům ani nesnilo, rozhodovala o tom, kdo smí hrát, kdo dostane stipendium a komu bude naopak vystaven stoprocentní zákaz činnosti.

Televizní diváci si ji pamatují především jako Annu Holubovou z propagandistického seriálu Žena za pultem, ale její skutečná historická role byla mnohem temnější. V lednu 1977 to byla právě ona, kdo v Národním divadle s patosem sobě vlastním přednášel provolání umělců k věrnosti socialismu, text, který do dějin vstoupil jako hanba jménem Anticharta. Tímto aktem režim definitivně donutil kulturní elitu, aby veřejně poplivala disidenty a signatáře Charty 77.

Na rozdíl od mnoha kolegů, kteří Antichartu podepsali ze strachu o existenci, Švorcová svému projevu upřímně věřila.

Když se po listopadu 1989 režim zhroutil, většina prominentů otočila kabáty nebo se stáhla do ústraní. Švorcová však zůstala věrná svému přesvědčení až do smrti v roce 2011. Nikdy nelitovala, nikdy se neomluvila. Stala se tak dokonalým symbolem toho, jak normalizace dokázala propojit umělecké ambice s totalitní mocí a vytvořit z herců nejloajálnější služebníky státní ideologie.

Do stejné epochy spadá mladická nerozvážnost jiné obrovské herecké legendy, Jiřiny Jiráskové. Ta byla členkou KSČ již od svých šestnácti let a v padesátých letech upřímně věřila komunistické propagandě. Jako mladá svazačka se na vinohradské scéně rovněž podílela na morálním odsouzení Štěpničkové. Jirásková se za tento čin v pozdějším životě několikrát veřejně omluvila, ze strany v roce 1970 vystoupila a sama čelila v době normalizace dlouholetým profesním zákazům. Její příběh je důkazem toho, jak snadno dokázal totalitní systém v počátcích zmanipulovat mladé, idealistické lidi.

V padesátých letech hrál výraznou politickou roli také Vítězslav Vejražka. Charismatický herec s hlubokým hlasem a dlouholetý člen činohry Národního divadla byl kovaným stalinistou. Na rozdíl od jiných, kteří po odhalení kultu osobnosti své postoje korigovali, Vejražka zůstal dogmatikem. Na počátku normalizace prováděl jako funkcionář drsné čistky, které vyhnaly z divadel desítky špičkových tvůrců. Totalita byla pro Vejražku přirozeným prostředím, v němž mohl kombinovat uměleckou kariéru s politickou mocí.

S příchodem sedmdesátých let a nástupem Gustáva Husáka k moci se strategie režimu změnila. Teror vystřídala apatie a snaha o pacifikaci společnosti skrze televizní obrazovky. Pro umělce to znamenalo jediné: pokud veřejně nerušíte klid, můžete si hrát a natáčet, co chcete.

Jedním z nejzajímavějších příběhů té doby byl populární herec Jaroslav Moučka. Pocházel z chudých poměrů, což logicky vysvětlovalo jeho poválečný vstup do KSČ, která slibovala sociální jistoty. Jeho bratr Milan se však stal obávaným vyšetřovatelem StB, kvůli čemuž se bratři přestali stýkat. Sám Jaroslav Moučka v roce 1968 na protest proti okupaci ze strany vystoupil. Téměř deset let stál mimo partaj, jenže v roce 1977 mu režim nabídl návrat. Moučka, unavený tlakem a toužící po velkých rolích, nabídku přijal. Okamžitě byl zasypán státními cenami a přijal roli okresního tajemníka Pláteníka v těžce propagandistickém seriálu Okres na severu. Totalitní režim si ho jednoduše koupil zpět skrze profesní ješitnost.

Zcela odlišný byl osud Josefa Větrovce. Tento přesvědčený komunista byl za druhé světové války aktivním odbojářem, za což ho gestapo věznilo v Terezíně a Buchenwaldu. Po válce se stal funkcionářem KSČ a třicet let vedl Divadlo E. F. Buriana. Ačkoli byl oporou režimu a národním umělcem, jeho dcera později potvrdila, že Větrovec nebyl prohnilým člověkem. V dobách nejtvrdší normalizace našel odvahu zaměstnat členy perzekuované kapely Plastic People of the Universe po jejich propuštění z vězení a při odchodu jim dal vynikající posudky, aby jim neublížil. Větrovec po roce 1989 nesmírně trpěl, protože ho společnost kvůli jeho rudé knížce plošně odsoudila a na jeho lidskou pomoc zapomněla.

Do složitého soužití s režimem se zapojil i Jan Werich. Ikona meziválečného pokroku a svobodomyslnosti prožila poválečná léta v komplikovaném paktu s mocí. Jako bytostný levičák neměl s režimem zpočátku problém, dostal k užívání vilu na Kampě a točil nákladné filmy. Jenže v sedmdesátých letech byl izolován a unaven. Když byl v roce 1977 dotlačen k účasti na shromáždění Anticharty v Národním divadle, kamery ho zabíraly v první řadě. Werich později tvrdil, že podepisoval pouze prezenční listinu, ale pro režim byl jeho obličej na televizních obrazovkách absolutním potvrzením toho, že stará inteligence kapitulovala.

Podobnou pasivní loajalitou se vyznačoval Radovan Lukavský. Tento hluboce věřící katolík a morální autorita neměl s komunismem společného nic. Přesto jako přední člen Národního divadla a pedagog na DAMU zvolil cestu konformismu. Aby měl klid na práci a mohl předávat své herecké mistrovství studentům, v roce 1977 Antichartu podepsal. Režim ho využíval jako výkladní skříň.

Skutečnými králi normalizačního skleníku však nebyli charakterní herci z Národního divadla, ale tvůrci populární hudby a televizní zábavy. Právě oni měli za úkol udržet národ v klidu a spokojenosti u sobotních televizních obrazovek.

Absolutním symbolem této éry se stal Karel Gott. Režisér a dramaturg normalizačního klidu Gustáv Husák moc dobře věděl, že Gott je pro klid v zemi důležitější než polovina ústředního výboru. Když Gott v roce 1971 s bratry Štaidlovými emigroval do Západního Německa, režim propadl panice. Husákovo vedení mu osobně garantovalo bezpečný návrat a absolutní nedotknutelnost. Gott uzavřel se státem pragmatickou dohodu. Stát mu umožnil vydělávat devizy na západě a žít luxusní život, výměnou za což zpěvák svou přítomností legitimoval režim. V roce 1977 se stal hlavní tváří a mluvčím Anticharty, když v Divadle hudby přečetl text odsuzující Chartu 77. Gottovi totalitní systém vyhovoval, eliminoval mu jakoukoli domácí konkurenci a zajistil mu doživotní trůn.

Aby iluze dokonalého státu byla kompletní, potřeboval režim své myšlenky dostat i do velkých filmových příběhů. Největším mistrem tohoto oboru se stal režisér Otakar Vávra. Vávra byl chameleon, který dokázal přežít a triumfovat v jakémkoli režimu, točil za první republiky, za protektorátu dostal cenu od nacistů, v padesátých letech točil marxisticky vyloženou husitskou trilogii a v sedmdesátých letech vytvořil normalizační velkofilmy jako Dny zrady nebo Osvobození Prahy, které hrubým způsobem falšovaly dějiny ve prospěch Sovětského svazu. Vávra komunismus nepotřeboval z přesvědčení, ale pro peníze. Státní monopol mu dával k dispozici neomezené rozpočty a tisíce vojáků jako kompars. Totalita mu poskytla moc, jakou by v tržním prostředí nikdy nezískal.

Zatímco Vávra falšoval historii, režisér Jiří Sequens vytvořil největší mýtus totalitní policie, seriál 30 případů majora Zemana. Tento řemeslně dokonale zvládnutý projekt, dokázal přepsat dějiny tak, že komunistická bezpečnost byla vždy spravedlivá, zatímco emigranti, disidenti nebo vlasatí rockeři byli vykresleni jako kriminální živly. Spolehlivou tváří pro tyto role „správných esenbáků“ se stal například Jan Pohan, který svou loajální prací před kamerou pomáhal budovat iluzi spravedlivého socialistického státu.

Když v osmdesátých letech začala normalizace ideologicky skomírat a mladá generace už odmítala poslouchat budovatelské písně, našel režim záchranu v podobě Michala Davida a jeho manažera Františka Janečka. Janeček byl geniální a režimem chráněný podnikatel, který pochopil, že mládež je třeba unavit tancem. Michal David dodal chytlavé, absolutně apolitické diskotékové hity jako Céčka, sbírá céčka nebo Nonstop. Když v roce 1985 na komunistické spartakiádě cvičily desetitisíce dívek na jeho píseň Poupata, byl to triumf pozdního režimu. David a Janeček získali v totalitním systému ekonomický ráj, miliony prodaných desek a vyprodané stadiony bez strachu, že by jim úspěch překazila nějaká západní kapela.

Při pohledu na tento rozsáhlý seznam osobností je zřejmé, že česká kulturní elita v dobách totality nesestávala z monstrózních padouchů, ale z lidí, kteří podlehli lidským slabostem, touze po úspěchu, slávě, pohodlí a finanční jistotě. Komunistický aparát dokázal mistrně pracovat s lidskou ješitností a strachem z profesního konce. Umělcům stačilo splnit jedinou podmínku. Veřejnou poslušnost. Nemuseli denně recitovat komunistická hesla, stačilo, když jednou za čas přišli, usmáli se do kamer, podepsali dokument jako Anticharta a svým nesporným uměním vytvářeli iluzi, že život v socialistickém Československu je vlastně skvělý a bezstarostný.

Odsoudit tyto umělce a vymazat je z historie by bylo chybou. Osobní život a politické názory by se měly od uměleckého projevu oddělovat. Nicméně je nutné si jejich příběhy připomínat jako memento toho, jak snadno lze talent a touhu po klidu zneužít ve prospěch diktatury. Chybovat je lidské a odpuštění by mělo patřit k základním projevům lidskosti, zapomínat na historická fakta bychom však neměli.

Zdroje:

Jiřina Štěpničková – Wikipedie

https://www.vlasta.cz/celebrity/jirina-stepnickova-syn-jak-zemrela-kdo-ji-udal/

Jirásková v dokumentu ČT poprvé mluví o ortelu nad Štěpničkovou - iDNES.cz

Jiřina Švorcová – Wikipedie

Jiřina Jirásková – Wikipedie

Vítězslav Vejražka – Wikipedie

Národní umělec Vítězslav Vejražka dal do služeb StB mužný zjev a podmanivý hlas. Svedl i vlastní tetu – Květy.cz

Jaroslav Moučka – Wikipedie

Zarytý komunista, který se ale snažil pomáhat. I to byl herec Josef Větrovec - iDNES.cz

Jan Werich – Wikipedie

45 let od Anticharty: Podepsali ji Gott, Hrušínský i Werich - CNN Prima NEWS

Herci a spol. šli do Národního. Na hanbu - Aktuálně.cz

Karel Gott: Anticharta ho strašila do smrti. Proč ji podepsal? - CNN Prima NEWS

Karel Gott – Wikipedie

Gott žádal při návratu z „cvičné“ emigrace Husáka o shovívavost — ČT24 — Česká televize

Komunista Vávra, za protektorátu jsem si nestěžoval - Blog iDNES.cz

Otakar Vávra se dokázal přizpůsobit každému režimu. Možná i proto je jedním z otců české kinematografie | Reflex.cz

Otakar Vávra – Wikipedie

Jiří Sequens – Wikipedie

Jiří Sequens podporoval komunistickou stranu nejen seriálem o majoru Zemanovi | iROZHLAS - spolehlivé zprávy

Michal David, tvář socialistické zábavy: U StB měl spis jako „Komediant“, pomohlo mu, že bavil děti pohlavárů – G.cz

Michal David – Wikipedie