Článek
Ve třídě je ticho, které by se dalo krájet. Nezpůsobila ho přísná poznámka ani těžká písemka z matematiky. Způsobila ho jedna jediná otázka pronesená s dětskou upřímností, která, ale bodla hlouběji než jakákoli kritika.
„Paní učitelko… a co máte za mobil? Já mám iPhone 17. Ten je nejlepší. Vy ho nemáte?“
Ten kluk to neřekl zlomyslně. Jen konstatoval fakt. Ale mně se v tu chvíli stáhl žaludek. Můj telefon je 4 roky starý model, který jsem si pořídila po dlouhém zvažování, jestli mi nezruinuje rozpočet na dárky k Vánocům. A teď stojím před třídou, kde dvanáctileté děti drží v rukou zařízení stejně drahé jako něčí nájem. Cítila jsem se v tu chvíli podivně malá. Ne kvůli tomu mobilu, ale kvůli tomu, co ta otázka symbolizovala.
„My na to máme,“ řekla mi maminka do očí
Situace ve třídě nebyla dobrá. Chlapec svůj „statusový symbol“ používal jako zbraň. Ne fyzickou, ale psychologickou. O přestávkách se kolem něj srocovaly děti jako kolem digitálního božstva. Ti, kteří měli starší modely, stáli opodál. Ti, kteří iPhone neměli vůbec, raději ani nevytahovali své telefony z batohů.
Rozhodla jsem se jednat a pozvala jsem si jeho maminku. Chtěla jsem jí citlivě naznačit, že syn se ve třídě chlubí, hodnotí ostatní podle značek a mezi dětmi to vytváří toxické prostředí. Přišla žena, která vypadala jako z titulní strany módního časopisu. Každý její pohyb, každá spona ve vlasech křičela „luxus“.
Usmála se na mě tím nacvičeným, shovívavým úsměvem, pokrčila rameny a řekla větu, kterou asi nikdy nezapomenu: „Paní učitelko, víte… dneska je jiná doba. Nechci, aby byl syn pozadu. Nechci, aby se mu někdo smál. A navíc, my si to můžeme dovolit.“
Jen jsem přikývla. Co jsem měla říct? Že já si to dovolit nemůžu? Že moje práce, kdy se snažím jejímu synovi předat něco víc než jen schopnost scrollovat TikTokem a sledovat pochybné influencery, má v očích společnosti menší hodnotu než ten kus elektroniky v jeho kapse? V tu chvíli jsem si uvědomila, že nebojuji s jedním klukem, ale s celým nastavením rodiny, pro kterou je materiální bohatství to nejdůležitější.
Máte v kapse 30 tisíc, ale víte o světě něco?
Často v hodinách vidím, že ty děti ty telefony ani neumí ovládat. Vědí, ale jednu věc naprosto přesně: že jsou díky nim „víc“.
Tohle není jejich vina. Děti jsou nejupřímnější bytosti na světě, jsou jen zrcadlem toho, co vidí doma. Slyší, že úspěch se měří cenovkou na oblečení a značkou auta. Vidí, že rodiče se bojí říct „ne“, aby náhodou jejich potomek netrpěl tím, že nemá to nejnovější. Jenže tím těm dětem bereme něco hrozně důležitého: schopnost si věcí vážit. Co jim zbude jako sen, když mají vrcholný model všeho ve dvanácti letech? Jakou motivaci budou mít v osmnácti, ve dvaceti? Vychováváme generaci, která je materiálně přesycená, ale emociálně podvyživená.
Moje rebelie u tabule
Dlouho jsem o tom přemýšlela. Cítila jsem stud, kdykoliv jsem svůj omlácený telefon položila na katedru. Ale pak se ve mně něco zlomilo. Ten stud nebyl můj, patřil téhle pokřivené době. Já se za svůj starší telefon nestydím. Je to stroj, který mi slouží, ne bůh, kterému sloužím já.
Když se mě příště někdo zeptá, proč nemám nejnovější iPhone, už nebudu jen tiše přikyvovat nebo se trapně usmívat. Odpovím jim přesně to, co vnitřně cítím:
„Já ho ke svému štěstí nepotřebuji. Vy snad ano?“
Možná je čas začít s těmi dětmi a hlavně s jejich rodiči mluvit o tom, že hodnota člověka se neukrývá v těle mobilu, ale v tom, jak se chová k ostatním. Že skromnost není prohra, ale projev vnitřní svobody a učitel není méněcenný jen proto, že investuje do knih, zážitků a vzdělání.
Pokud tohle jako společnost nepochopíme, pokud budeme dál tleskat luxusu bez obsahu, vychováme generaci, která bude znát cenu všeho, ale hodnotu vůbec ničeho. Moje rebelie začíná u tabule. S telefonem, který možná nemá tři čočky, ale se srdcem, které ví, co je v životě skutečně důležité.
