Článek
Vždycky, když otevřu internetové inzeráty s realitami, procházím aktuální nabídky nebo sleduji současné dění na trhu bydlení, zažívám čistý šok. Moje životní filozofie a celkový pohled na to, co tvoří skutečný domov, jsou přitom úplně jednoduché a přímočaré. Člověk by měl mít možnost mít své vlastní bydlení, svou zahrádku, kde si může vypěstovat čerstvá rajčata nebo bylinky, a především absolutní, ničím nerušené soukromí. Představa, že mi někdo neustále dupe nad hlavou, že musím poslouchat hádky nebo televizi sousedů přes tenkou panelovou zeď a denně sdílet s naprosto cizími lidmi výtah a společné chodby, je pro mě zkrátka nepřijatelné.
O to víc mě zaráží tvrdá realita. Starší, leckdy úplně průměrný byt v běžném okresním nebo krajském městě dnes na trhu seženete dráž než starší rodinný dům se zahradou v přilehlém regionu. Moje vnitřní logika mi jasně říká, že vlastnictví kusu země, samostatné cihlové stavby a nezávislosti by mělo mít v očích společnosti řádově vyšší hodnotu než pouhý spoluvlastnický podíl v betonové krabici bytového domu.
Realitní trh však zjevně na zdravý selský rozum, logiku a touhu po klidu nehraje. Řídí se úplně jinými pravidly, diktátem moderního životního stylu a především jedním klíčovým slovem: lokalitou. Když se nad tím, ale zamyslím hlouběji, odhodím emoce a odhlédnu od svého prvotního nepochopení, začínám vidět ty pragmatické, leckdy až kruté důvody, které lidi nutí platit šílené miliony za městské byty a dobrovolně se vzdávat snu o domově se zahradou.
Drahý čas a logistický maraton, který ničí rodiny
Prvním, a pravděpodobně vůbec největším důvodem tohoto cenového nepoměru je lidské pohodlí a úporná snaha ušetřit čas. Čas se v naší uspěchané době stal tou nejcennější komoditou, kterou si za peníze nelze koupi, respektive lze, a to právě skrze dražší nemovitost. Starší domy, které člověk na trhu najde za relativně rozumné peníze, totiž téměř nikdy nestojí v centrech a ani na okrajích velkých měst s dobrou infrastrukturou. Obvykle se nacházejí na vzdálenějších periferiích, v menších obcích nebo přímo na venkově, kde lišky dávají dobrou noc. A právě tady přichází ta tvrdá, neúprosná daň za klid a zelený trávník: dojíždění.
Když se rodina nebo mladý pár přestěhuje do levnějšího domu dál od města, stávají se z dospělých velmi často nedobrovolní řidiči z povolání. Ranní zácpy na příjezdových komunikacích, neustálé stresující propočítávání minut, logistický maraton spojený s rozvážením dětí do mateřských a základních škol, následné vyzvedávání, převozy na kroužky a odpolední návraty domů až za tmy s pocitem naprostého vyčerpání.
Život se pak smrskne na neustálé sezení v autě a organizaci času. Oproti tomu starší byt ve městě nabízí takzvaný „pěší“ životní styl, kde je všechno nadosah ruky. Škola je za rohem, zastávka autobusu nebo tramvaje dvě minuty od vchodu, supermarket hned naproti a lékař v docházkové vzdálenosti. Lidé jsou dnes zkrátka ochotni připlatit si astronomické částky jen za to, že nestráví půlku života za volantem automobilu a jejich děti mohou fungovat samostatně bez neustálého rodičovského taxikaření.
Iluze levného domu. Nekonečný příběh údržby a rekonstrukcí
Dalším obrovským faktorem, který lidé při srovnávání cen často přehlížejí, jsou skryté náklady a neustálá, nikdy nekončící práce, kterou rodinný dům bezpodmínečně vyžaduje. Vlastnit dům, a hlavně ten starší, je v podstatě druhý plný úvazek. Kdo nikdy v domě nežil, ten si nedokáže představit, co všechno to obnáší. Pořád je potřeba něco opravovat, udržovat nebo vylepšovat. Jednou je to zatékající střecha, jindy prasklá izolace a vlhnoucí zdi, jindy zase oprava plotu, modernizace otopného systému nebo neustálá péče o samotný pozemek, sekání trávy, prořezávání stromů a odklízení sněhu v zimě. Stojí to nejen obrovské množství peněz, ale především fyzické energie a drahocenného volného času.
V bytě tyhle starosti z pohledu jednotlivce prakticky odpadají. Otočíte kohoutkem, teče teplá voda, otočíte termostatem a máte doma teplo. O opravu střechy, zateplení fasády nebo revizi výtahu se stará najatý správce nebo výbor společenství vlastníků jednotek (SVJ) z fondu oprav, kam sice měsíčně přispíváte, ale nemusíte osobně shánět nespolehlivé řemeslníky a trávit víkendy na lešení.
Pro mladou generaci, která dává přednost zážitkům, cestování a kariéře, nebo naopak pro lidi v předdůchodovém a důchodovém věku, kterým ubývají síly, je tato bezstarostnost obrovským lákadlem. Nechtějí být otroky své nemovitosti. Chtějí v pátek odpoledne jednoduše zamknout dveře, odjet na víkend pryč a mít naprosto čistou hlavu. Tato touha po svobodě od manuální práce cenu městských bytů neskutečně šponuje nahoru, i když za své peníze kupující dostane nepoměrně menší životní prostor.
Energetický strašák a past na peníze v podobě starých zdí
V posledních letech navíc do hry drsně a nekompromisně vstoupily ceny energií a zpřísňující se ekologické normy. Starší domy, které se v inzerátech zdají být cenově lákavé, jsou velmi často velcí energetičtí otesánci. Rozlehlé místnosti, stará profukující okna a chybějící zateplení znamenají, že vytopit takový objekt v zimních měsících může rodinný rozpočet doslova zruinovat. Uvést starý dům do moderního energetického standardu vyžaduje další obrovské investice v řádu milionů korun – nová okna, zateplení obvodových zdí, sanace základů, instalace tepelného čerpadla nebo fotovoltaiky.
Kupující a zejména banky, které poskytují hypotéky, si to moc dobře uvědomují. Když člověk porovná starší dům za 4 miliony a starší byt za 5,5 milionu, rychlý propočet ukáže, že do domu musí okamžitě nasypat další dva miliony, aby v něm vůbec mohl lidsky a ekonomicky fungovat. Z původně „levného“ domu se tak rázem stává past na peníze a celkové náklady vysoce převýší cenu onoho dražšího městského bytu. Byt je v tomto ohledu pro mnoho lidí bezpečnější a čitelnější volbou. Je ze všech stran obklopen sousedními byty, které ho přirozeně izolují, a měsíční náklady na jeho provoz jsou mnohem stabilnější, předvídatelnější a celkově zlomkové oproti samostatně stojícímu domu vystavenému povětrnostním vlivům.
Zároveň do hry masivně vstupují investoři, od velkých nemovitostních fondů až po soukromé osoby, které si chtějí uložit peníze a ochránit je před inflací. Investor se na nemovitost nedívá jako na domov plný emocí, ale čistě přes čísla a takzvanou likviditu, tedy rychlost, s jakou dokáže majetek přeměnit zpět na peníze nebo ho začít okamžitě pronajímat.
Najít podnájemníka do městského bytu o dispozici 2+kk nebo 3+1 je v krajském městě otázkou několika dnů. Studenti, mladí pracující, singles nebo rozvádějící se páry neustále generují masivní poptávku po nájemním bydlení ve městech. Naopak pronajmout velký, starší rodinný dům někde na vesnici je logistická i ekonomická noční můra. Nájemné by muselo být extrémně vysoké, abyse investorovi vrátily náklady, ale lidé s takto vysokým rozpočtem raději volí vlastní bydlení než nájem domu na venkově. Investoři proto masivně a systematicky skupují městské byty, čímž uměle vyhánějí jejich ceny do sfér, které běžnému člověku hlava nebere, zatímco o starší domy mimo hlavní centra zájem nemají.
Pro mě je volba jasná, ale trh city nezná
Z mého pohledu a osobního nastavení přesto zůstane bydlení v bytě nepředstavitelným kompromisem, který bych dělala jen s těžkým srdcem. Ten jedinečný pocit, když člověk může ráno vyjít bosou nohou na trávník se šálkem kávy, utrhnout si na vlastní zahrádce čerstvé rajče, sledovat západ slunce v naprostém tichu a vědět, že za zdí nikdo neposlouchá jeho hovory, je pro mě jednoduše nevyčíslitelný. Žádný městský ruch, blízkost nákupního centra ani metro pět minut od vchodu mi tohle nedokáže plnohodnotně vynahradit.
Jenže realitní trh na emoce a romantické představy o venkovském idyle neslyší. Oceňuje tvrdá data, infrastrukturu, dostupnost pracovních příležitostí, rychlost služeb a lidskou bezstarostnost. Výsledkem je tento zvláštní, pro mnohé z nás nepochopitelný paradox, kdy se obyčejný městský byt stal drahým luxusem kvůli svému umístění, zatímco starší dům s kusem vlastní země a slibem absolutní svobody zůstává paradoxně dostupnější variantou pro ty, kteří jsou ochotni investovat svůj čas, peníze a celoživotní energii do péče o vlastní rodinné království.
