Článek
Když i manžel lékař marně varuje
Byla jsem prototypem moderní hrdinky. V sedm ráno u počítače, v osm večer poslední e-mail. Moje ego rostlo s každým dokončeným projektem a pocitem, že jsem v práci nepostradatelná. „Nemocenská?“ smála jsem se kolegyním. „To neznám.“ Jenže cena za tuhle nepostradatelnost byla málem nejvyšší.
„Jsi bledá a piješ pátý kafe,“ říkal on
Ironií osudu je, že můj manžel je lékař. Člověk, který denně zachraňuje životy jiným, viděl můj úpadek v přímém přenosu. „Zpomal, nejsi v pořádku. Ta tvoje únava není jen z nevyspání,“ opakoval mi u večeře, kterou jsem stejně trávila s telefonem v ruce.
Okolí mě obdivovalo. „Ty jsi taková včelka, jak to všechno zvládáš?“ říkaly kamarádky. Ta slova mi laskala uši, ale moje tělo už křičelo. Byla jsem vyčerpaná tak, že i vyjití schodů mi připadalo jako výstup na Mount Everest. Ale já? Já jsem jen přidala na tempu, abych tu slabost přebila.
Den, kdy mě strach konečně zastavil
Zlom přišel, když mě únava doslova srazila na kolena. Už to nešlo rozchodit. Pod dohledem manžela, který už nehodlal poslouchat žádné výmluvy, jsem skončila u specialisty. Následoval kolotoč: vyšetření, vážné tváře lékařů a verdikt, nutná okamžitá operace.
V tu chvíli se můj pracovní svět zhroutil. Ne kvůli termínům, ale proto, že mi došlo, jak moc jsem byla hloupá. Práce, které jsem obětovala i víkendy, najednou běžela beze mě. A svět se točil dál.
Histologie. Verdikt, ze kterého mrazí
Po operaci přišlo to nejhorší , čekání. Když zaznělo slovo zhoubný nádor, na chvíli se mi zastavilo srdce. Ten tichý zabiják ve mně rostl, zatímco já jsem řešila excelové tabulky.
Měla jsem ale neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Díky tomu, že jsem k specialistovi nakonec dorazila (i když za pět minut dvanáct), byl nádor zachycen včas. Léčba se obešla bez chemoterapie. Ta úleva se nedá popsat slovy, byl to druhý život, který mi byl darován.
Život mezi kontrolami
Dnes už nejsem ten workoholik, co dřív. Moje zdraví má absolutní prioritu. Každých pár měsíců mě čekají pravidelné kontroly a testy na nádorové markery.
Manžel mi tehdy vysvětlil důležitou věc: „Markery jsou skvělý pomocník, ale pamatuj, že nejsou všemocné. Ne vždycky rakovinu v těle stoprocentně prokážou.“ Proto se nespoléhám jen na krevní testy, ale hlavně na to, co jsem dřív ignorovala, na svůj vlastní pocit a signály, které mi tělo vysílá.
Dnes, když se večer dívám na svého manžela, už v mých očích nevidí odlesk monitoru, ale vděčnost. Vděčnost za to, že mě nenechal odejít, i když jsem byla příliš zaslepená prací, abych viděla propast, do které padám. Každé ráno, kdy se probouzím bez zdrcující únavy, je pro mě malým zázrakem. Už vím, že moje hodnota se neměří počtem odpracovaných hodin, ale každým výdechem, který dělám vedle lidí, které miluji.
Měla jsem štěstí, dostala jsem druhou šanci. Prosím, nečekejte na diagnózu, abyste začali skutečně žít. Protože ta nejkrásnější věc, kterou můžete svým blízkým dát, není váš úspěch, ale vaše přítomnost.
