Článek
Facka, která určila hranice
V dobách socialismu, na kterou někteří vzpomínáte s nostalgií, existoval nevyřčený společenský konsenzus. Učitel byl autorita. Pokud žák překročil mez ať už drzostí, leností nebo vyrušováním, následoval trest. Ano, fyzické tresty jako pohlavky nebo facky byly běžnou realitou. Z dnešního pohledu je psychologie vnímá jako kontroverzní, ale měly jeden nezpochybnitelný efekt: nastavovaly okamžitou a srozumitelnou hranici.
Dítě tehdy vědělo, že za své činy nese odpovědnost. A co víc, vědělo, že doma zastání nenajde. Stížnost na učitele byla v mnoha rodinách nemyslitelná, znamenala by jen další výprask od otce, protože „pan učitel by tě neuhodil pro nic za nic“. Tento trojúhelník mezi školou, dítětem a rodičem fungoval v jednotě.
Moderní doba. Práva jako zbraň hromadného ničení
Dnes je situace diametrálně odlišná. Do popředí se dostalo „právo dítěte“. Je to v jádru správná myšlenka, která má chránit slabší, ale v praxi se často zvrhla v nástroj k šikanování učitelů. Děti jsou dnes od útlého věku poučovány o tom, co všechno si k nim dospělý nesmí dovolit. Bohužel se už zapomíná na druhou stranu téže mince: že každé právo je vykoupeno povinností a svoboda bez odpovědnosti je jen cesta k chaosu.
Když dnes učitel zvýší hlas nebo se pokusí sjednat pořádek, riskuje nahrávku na mobilní telefon, která bude vytržena z kontextu a sdílena na sociálních sítích. Stává se z něj „agresor“, zatímco žák, který hodinu rozvracel, je „obětí“. Výchovná opatření jako poznámky, napomenutí nebo důtky ztratily svou váhu. Pro žáka, který nemá úctu k autoritě, je dvojka z chování jen „ozdoba“ nad kterou se s kamarády zasměje.
Rodina jako kořen problému
Největší změna však nenastala ve školách, ale v rodinách. Rodič se dříve s učitelem doplňoval, dnes jsou často v opozici. Pokud se dítě chová drze a doma za to není potrestáno, nebo je dokonce utvrzováno v tom, že „paní učitelka je na něj zasedlá“, ztrácí škola jakoukoliv moc. Žáci pak cítí za zády podporu rodičů a dovolují si věci, které byly dříve nepředstavitelné: vulgární nadávky do očí, ignorování příkazů, nebo dokonce skryté ponižování pedagogů.
Dvě tváře jedné katedry
Ukázka z historie :
Učitel si zavolal dva největší raubíře do kabinetu. Cvakl zámek. Nepadla ani facka, stačil jen tón hlasu a pohled, ze kterého mrazilo. „Ještě jednou uslyším, že jsi odfrkl kolegyni u tabule, a postarám se o to, že na řemeslo půjdeš s takovým posudkem, že tě nevezmou ani ke košťatům.“ Kluci stáli v pozoru, potili se a po zbytek roku o nich nikdo neslyšel. Respekt byl sice podložen strachem, ale budoval řád.
Ukázka ze současnosti
Učitelka: „Adame, ukliď si ten mobil a pojď k tabuli vypočítat příklad.“ Adam (s nohama na židli před sebou): „Nejdu! Nejsem na to připravenej, nemůžete mě nutit ! Třída se směje, někdo si scénu natáčí na TikTok. Učitelka cítí, jak se jí vaří krev, ale ví, že když Adama chytne za rameno a z lavice ho vytáhne, zítra má v mailu výhružku od rodiče a možná i právníka. Rezignovaně si povdechne a vyvolá někoho jiného. Adam vyhrál.
Zrcadlo naší vlastní slabosti
Když se dnes díváme na rozvrácené třídy a drzé obličeje dospívajících, musíme si položit bolestivou otázku: Neneseme za tento stav největší vinu my sami? Děti jsou jen zrcadlem světa, který jsme jim připravili. Pokud jsme jako společnost rezignovali na jasné mantinely a v zájmu klidu jsme ustoupili z vlastních hodnot, nemůžeme se divit, že po nich dnes mládež šlape.
Dovolili jsme, aby se ze slova „autorita“ stal hanlivý výraz, a zapomněli jsme, že bez ní se společnost mění v džungli.
Naše důstojnost, naše volba
Je nejvyšší čas přestat se bát nastavovat hranice. Hranice totiž nejsou vězením, ale oporou, bez které se dítě v životě dříve či později ztratí. Musíme se vrátit k prosté pravdě: mít práva je výsada, která je neoddělitelně spjatá se slušným chováním.
