Článek
Zprávy ze světových komoditních burz přinášejí další studenou sprchu. Ceny surové ropy Brent vzrostly a prolomily hranici 108 USD za barel. Důvodem jsou čerstvé geopolitické tenze, obavy z výpadků dodávek na Blízkém východě i zprávy o odstavení klíčového ropovodu East-West Pipeline v Saúdské Arábii. Pro české řidiče to znamená jediné: vyhrocení už tak neúnosné situace na čerpacích stanicích. Ceny nafty i benzínu opět stoupají o desítky haléřů až koruny na litr.
V českém řidiči v té chvíli zpění žluč. První intuitivní hněv směřuje na obsluhu a majitele konkrétní čerpací stanice. Nálepka „lichvářů“, kteří při zdražení suroviny mění ceníky ještě téhož dne odpoledne, ale při jejím zlevnění čekají celé týdny. Skutečný viník, ale nesedí na čerpací stanici.
Skutečná příčina současné drahoty spočívá v kombinaci globálních geopolitických šoků, neúprosných finančních mechanismů na komoditních burzách a především v dlouhodobých strukturálních selháních českého státu. Česká republika se ocitla v pasti: disponuje dědictvím minulých vlád, které rozprodaly kritickou energetickou a zpracovatelskou infrastrukturu, zatímco současná ekonomická realita je zatížena rekordními rozpočtovými deficity a bezradností státních orgánů.
Zpracovatelský trh je extrémně citlivý na jakékoliv narušení stability v klíčových těžebních oblastech. Kdykoliv se rozhoří napětí na Blízkém východě ať už jde o historické i současné vlny krizí v Íránu, nejistotu v Perském zálivu nebo blokády Hormuzského průlivu, globální trh okamžitě započítává tzv. bezpečnostní prémii. Írán i Saúdská Arábie představují jakožto klíčoví producenti v rámci organizace OPEC neustálé riziko dodavatelského výpadku. Když se k geopolitickým tenzím v Íránu přičtou aktuální zprávy o problémech s infrastrukturou v Saúdské Arábii, surová ropa okamžitě vyletí nahoru.
Problémem však zůstává, že rostoucí cena surové ropy se v Evropě nesčítá jen s běžnou marží, ale násobí se dalším problémem: kolapsem zpracovatelských kapacit.
Rostoucí cena ropy je jen polovina příběhu. Abychom pochopili, proč cenovky na pumpách skáčou tak drasticky, musíme porozumět pojmu crack spread neboli rafinérská marže.
Surová ropa sama o sobě je pro řidiče nepoužitelná. Pokud byste ji nalili do nádrže moderního dieselového nebo benzínového motoru, po několika metrech dojde k absolutnímu zničení palivové soustavy. Ropa se musí nejprve v masivních chemických závodech, rafinériích pomocí frakční destilace a hydrofrakování přetavit na využitelná paliva.
Crack spread vyjadřuje finanční rozdíl mezi nákupní cenou surové ropy na vstupu a prodejní cenou rafinovaných produktů (nafty, benzínu, topných olejů) na burze (v Evropě je určující burza ARA v Rotterdamu).
Pokud Evropa dlouhodobě utlumovala investice do svých rafinérií z důvodu přísných ESG regulací a očekávaného přechodu na elektromobilitu, rafinérský sektor narazil na svůj technologický strop.
Když se k vysoké ceně ropy přičte úzké hrdlo ve zpracování, rafinérie našroubovaly své marže na historická maxima. Zisk se masivně přesunul ke zpracovatelům. A český řidič tak platí dvojitou přirážku: za drahý barel i za extrémní rafinérskou prémii.
Největší tragédií České republiky však není samotný vývoj na komoditní burze, ale fakt, že český stát nemá absolutně žádné přímé nástroje, jak vzniklé marže korigovat. Jsme pouhým pasivním divákem, který odevzdává zisky ze zpracování paliv do zahraničí.
Tento stav není náhodný. Je přímým výsledkem divokých privatizací a rozhodnutí českých vlád z 90. let a počátku nového tisíciletí:
- Rozprodej České rafinérské (Vlády ODS v 90. letech): Proces zahájený v polovině 90. let vpustil do strategického zpracovatelského průmyslu zahraniční konsorcium (Shell, Agip, ConocoPhillips). Státní aparát podlehl tehdejší ekonomické doktríně, že stát je nejhorší hospodář a že soukromé zahraniční subjekty zajistí bezpečí i modernizaci.
- Dokončení prodeje Polákům (Vláda ČSSD 2004–2005): Finální privatizace mateřského Unipetrolu do rukou polského polostátního koncernu PKN Orlen znamenala definitivní ztrátu české suverenity nad rafinérským sektorem. Česká republika se bez jakýchkoliv pojistek či kontrolních mechanizmů vzdala strategického podniku. Polský vlastník následně odkoupil zbývající podíly a v roce 2018 Unipetrol zcela stáhl z pražské burzy.
- Výprodej dalších sektorů: Podobným způsobem byla privatizována plynárenská soustava (prodej Transgasu německému koncernu RWE) či městská vodárenství, z nichž miliardové dividendy z monopolního postavení léta odcházely na účty zahraničních matek, místo aby se investovaly do tuzemské infrastruktury. Jedinou světlou výjimkou z této éry bylo zachování 100% státního podílu v provozovateli ropovodů MERO a přenosové soustavě ČEPS.
Výsledkem této politiky je, že v krizové situaci nemá český premiér ani ministr průmyslu možnost svolat vedení tuzemských rafinérií a domluvit s nimi strop pro marže nebo garanci dodávek za nákladové ceny. Český stát se stal rukojmím rozhodnutí, která se přijímají ve Varšavě nebo Rotterdamu.
Při pohledu přes východní hranici je patrné, že jiná cesta byla možná. Slovensko prošlo rovněž privatizačními procesy, avšak s výrazně odlišným přístupem ke kontrole kritické infrastruktury.
Bratislavskou rafinérii Slovnaft sice odkoupil maďarský energetický gigant MOL, avšak slovenské vlády si v legislativním i regulatorním prostředí udržely nesrovnatelně silnější pozici. Slovenský stát si zachoval možnost přímé komunikace a tvrdého vyjednávání s vedením Slovnaftu. V momentech extrémních výkyvů na trzích dokázali Slováci přimět zpracovatele k cenovým ústupkům výměnou za stabilní legislativní prostředí. Zatímco v Česku se diskuse o zdanění neočekávaných zisků proměnila v nepřehlednou politickou frašku s nejistým výnosem, Slovensko vsadilo na cílený solidární odvod namířený přímo na nadměrné marže rafinérie Slovnaft, z nějž plánovalo financovat kompenzace drahých energií.
Slovensko si udrželo zásadní akcionářské podíly a kontrolní práva v plynárenství (SPP) i v elektroenergetice (Slovenské elektrárne), což slovenské vládě umožnilo vyjednat zastropování cen elektřiny pro domácnosti přímo u výrobce bez nutnosti masivního zadlužování státního rozpočtu.
Kromě ztráty infrastruktury čelí jakýmkoliv pokusům o řešení drahoty další obrovská překážka: katastrofální stav státního rozpočtu.
Fialova vládní koalice zanechala veřejné finance v rozvratu. Zákulisní účetní triky, přesouvání mimorozpočtových dlužních úpisů do státních fondů (např. SFDI), podsekávání reálných výdajů na sociální a zdravotní péči a nerealistické odhady příjmů ze zpackané daně z neočekávaných zisků vytvořily strukturální deficit, který nemá v historii ČR obdoby. Tato sekera v rozpočtu svazuje ruky jakémkoliv krizovému řízení.
Pokud by stát chtěl okamžitě ulevit občanským peněženkám plošným snížením spotřební daně z pohonných hmot nebo dočasným odpuštěním DPH, narazí na rozpočtové dno. Rozpočet zdevastovaný hospodařením Fialovy vlády je závislý na každé vybrané koruně z DPH z drahých paliv.Paradoxně, čím dražší nafta a benzín na pumpách jsou, tím více peněz stát vybere na DPH.
Obří schodky a kouzlení s čísly zvýšily náklady na obsluhu státního dluhu. Stát dnes platí desítky miliard korun jen za úroky z dluhů, což jsou peníze, které následně chybí v investicích do infrastruktury, školství či zdravotnictví.
Odkazovat se na chyby minulých vlád, privatizační přešlapy ODS z 90. let nebo rozpočtový chaos Fialovy vlády je věcně správné, ale samotné výmluvy lidem nádrž nenatankují a účty za dopravu nezaplatí. Občané a firmy vyžadují okamžitá, razantní a pragmatická řešení.
Ačkoliv jsou páky státu omezené, stát není zcela bezbranný, pokud najde odvahu jednat.
Ministerstvo financí má podle platného zákona o cenách (zákon č. 526/1990 Sb.) právo při mimořádné tržní situaci vyhlásit cenovou regulaci. Je nutné okamžitě zavést věcné usměrňování cen a maximálních marží v celém dodavatelském řetězci, od vstupu paliva do ČR přes velkoobchod až po finální marže čerpacích stanic. Konec nekontrolovanému šroubování marží ze strany nadnárodních hráčů!
Spuštění celoplošných, nepřetržitých kontrol Finančního úřadu a České obchodní inspekce na všech úrovních obchodu s pohonnými hmotami. Zamezení kartelovým dohodám a nekalým praktikám velkých řetězců, které využívají psychózy na trzích k umělému držení vysokých cen.
Dočasné snížení spotřební daně u benzínu i nafty na absolutní minimum povolené směrnicemi Evropské unie. Výpadek příjmů musí být kompenzován úsporami v předražených a neefektivních státních zakázkách a zrušením zbytečných dotačních titulů pro velké korporace.
Oprava nepodařené daně z neočekávaných zisků. Pokud si zahraniční vlastník tuzemských rafinérií generuje v ČR rekordní zisk postavený pouze na zneužití globální krize a vysokého crack spreadu, musí být tento nadzisk zdaněn až 80% sazbou. Výnos z této daně musí jít přímou čarou na kompenzace nákladů pro veřejnou dopravu, zemědělce a integrovaný záchranný systém.
Dlouhodobým cílem české státní politiky musí být postupné vykupování a získávání majetkových podílů v klíčové infrastruktuře zpět do rukou státu (tak, jak tomu bylo u tranzitního plynovodu NET4GAS či zásobníků plynu). Stát musí mít možnost vlastnit nebo přímo spolurozhodovat o strategických rafinérských kapacitách.
Současná palivová krize v České republice není přírodní katastrofou ani nevyhnutelným osudem. Je to logický vyústění kombinace geopolitických otřesů v Íránu a na Blízkém východě, tržní alchymie rafinérských marží, ale především třiceti let nekompetentní hospodářské politiky.
Zatímco jiné státy jako Slovensko si dokázaly uchránit kontrolní mechanizmy a bránit své občany, české vlády od 90. let postupně prodaly vše, co dělalo zemi soběstačnou. Neodpovědné hospodaření Fialovy vlády pak zanechalo státní pokladnu v takovém stavu, že stát dnes složitě hledá každou korunu.
Pokud má Česká republika přežít nadcházející ekonomické výzvy, musí stát přestat vystupovat jako prosebník a začít tvrdě hájit své národní a hospodářské zájmy.
Anketa
Zdroje:
