Článek
Proč se můj celoživotní sen o zemi zaslíbené rozplynul v realitě
Kanada. Pro mě to slovo celé roky nebylo jen jménem státu na mapě. Bylo to synonymum pro naději, pro široké obzory a pro pocit, že někde na světě existuje spravedlivější systém. Patřila jsem k té generaci, která v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí věřila, že venku je všechno lepší. Tráva je tam zelenější, lidé usměvavější a že stačí sebrat odvahu odejít a život se sám od sebe poskládá do dokonalé mozaiky.
Můj sen měl navíc velmi specifickou barvu. Miluji francouzštinu, její melodičnost, eleganci a kulturu. Kanada mě fascinovala jako dvojjazyčná země. Viděla jsem se v uličkách starého Québecu nebo v kavárnách Montrealu, jak splývám s komunitou, která si váží tradic. Chtěla jsem být součástí otevřené, kultivované společnosti, kde vzdělání a slušnost jsou nejvyššími platidly. Ten sen jsem si hýčkala jako vzácný šperk v krabičce.
Dnes, po letech, už vím, že se tento sen nikdy nesplní. A co je nejdůležitější, dnes už si konečně nemyslím, že to byla chyba.
Ztráta růžových brýlí
O Kanadě se v našich končinách stále mluví jako o ráji. Jenže sny, stejně jako potraviny, mají své datum spotřeby. To, co platilo před patnácti nebo dvaceti lety, kdy se do Kanady odjíždělo za lepším s pár dolary v kapse a očekáváním rychlého vzestupu, je dnes historií. Svět se změnil a Kanada se změnila možná nejrychleji ze všech západních zemí.
Synovec tam žije čtvrtým rokem. Je to přesně ten typ člověka, kterého by každá země měla chtít, mladý, vzdělaný, pracovitý, jazykově vybavený a plný ideálů. Odjížděl s vizí, že jeho úsilí bude přímo úměrné jeho úspěchu. Realita, na kterou narazil, však nebyla dlážděná příležitostmi, ale tvrdou betonovou zdí ekonomických limitů, o kterých se v turistických brožurách nedočtete.
Drsný náraz
Začátky v emigraci nejsou nikdy lehké, to víme všichni. Ale v dnešní Kanadě se z těžkých začátků stává pro mnohé permanentní stav. První měsíce mého synovce nebyly o budování kariéry stavebního inženýra, ale o prostém biologickém přežití.
Našel si sdílené bydlení v jedné z levnějších asijských čtvrtí Toronta. Pro člověka zvyklého na evropský standard to byl šok. Stísněné prostory, kde se v jednom bytě střídalo několik národností, všudypřítomný hluk a pocit, že jste jen dalším kolečkem v obrovském stroji, který vás může kdykoliv vyplivnout. Bylo to prostředí, kde se jen přespává a kde důstojnost ustupuje nutnosti zaplatit příští nájem.
Právě bydlení je dnes v Kanadě tématem číslo jedna, které rozbíjí sny přistěhovalců i rodilých Kanaďanů. Ceny nemovitostí a nájmů vyletěly do takových výšin, že i střední třída se propadá do nejistoty. Když mi synovec vyprávěl, že i v lepším pronájmu, který si později našel, odevzdává víc než polovinu svého platu jen za střechu nad hlavou, uvědomila jsem si tu past. Jakákoli nečekaná událost, nemoc, oprava auta nebo krátkodobý výpadek příjmu, okamžitě vyvolává existenciální úzkost. Žijete v zemi s vysokou životní úrovní, ale sami ji neochutnáte, protože jen držíte hlavu nad vodou.
Inženýr u lopaty
Další mýtus, který v mých očích padl, se týká uplatnění. Kanada se navenek prezentuje jako země, která zoufale potřebuje kvalifikované lidi. Pravda je však taková, že systém je přehlcený. Příliv přistěhovalců je tak masivní, že infrastruktura a pracovní trh nestíhají reagovat.
Můj synovec má diplom z VUT, mluví perfektně anglicky i francouzsky, má zkušenosti. Přesto narazil na absurdní realitu, jeho vzdělání a odbornost byly v prvních letech spíše přítěží. V Kanadě se totiž s oblibou vyžaduje tzv. „Canadian experience“ (kanadská zkušenost), což je v podstatě elegantní způsob, jak nově příchozím říct, že jejich evropská praxe nikoho nezajímá.
Došel do bodu, kdy zjistil, že manuální práce, řemeslo nebo práce na stavbě rukama je často finančně mnohem zajímavější než vysoce odborná pozice v kanceláři, kde na vás čeká nekonečná byrokracie a nižší nástupní plat. Pozici inženýra, o kterou tak tvrdě bojoval, nakonec opustil. Ne z neschopnosti, ale z čistého pragmatismu. Systém, který jsme z dálky obdivovali, je nastaven tak, že vysoké vzdělání není automatickou vstupenkou k blahobytu, ale spíše maratonem s překážkami, které vás mohou snadno zlomit.
Mýtus, který nás v Česku učí pokoře
Asi nejbolestivější ranou pro moji představu o Kanadě bylo zjištění, jak tam (ne)funguje zdravotní péče. Vždycky jsem si myslela, že kanadský sociální model je tím nejlepším z obou světů americké výkonnosti a evropské solidarity. Jak hluboce jsem se mýlila.
Bez drahého připojištění jste v Kanadě v podstatě v ohrožení. A i když ho máte, čekají vás věci, které by průměrného Čecha přivedly k šílenství. Čekací doby na odborná vyšetření nebo operace se nepočítají na týdny, ale na dlouhé měsíce, často i roky. Prevence je v mnoha provinciích v podstatě neexistující pojem, protože systém je tak přetížený, že řeší až požáry.
Když jsem slyšela o tom, kolik stojí běžný zubařský zákrok nebo jak těžké je sehnat obvodního lékaře (tzv. family doctor), začala jsem se na naše české zdravotnictví dívat úplně jinýma očima. My Češi jsme mistři světa v nadávání na nemocnice a čekárny, ale ve srovnání s kanadskou realitou, kde se lidé někdy raději vracejí do Evropy, aby se nechali vyšetřit, je náš systém stále neuvěřitelně dostupný a kvalitní.
Návrat k vlastním kořenům
Nejsilnější moment našeho rozhovoru přišel ve chvíli, kdy jsem se synovce zeptala na budoucnost. Čekala jsem, že mi bude vyprávět o plánech na koupi domu v Torontu nebo o postupu v kariéře. Místo toho řekl tiše a s naprostou jistotou:
„Ještě tu nějakou dobu budu, ale vrátím se. Nikde na světě není tak dobrý sociální a zdravotní systém jako u nás doma.“
Tato věta byla posledním hřebíčkem do rakve mého kanadského snu. Došlo mi, že jsem roky vzhlížela k něčemu, co existovalo spíše v mých představách a ve filmech z devadesátých let. Kanada není zlá země, je to stále úchvatný kus světa s nádhernou přírodou, ale jako projekt pro život za lepším se pro běžného Evropana stává čím dál méně udržitelnou volbou.
Možná nehledáme ráj, ale jen únik
Dlouho jsem přemýšlela, proč nás tenhle kanadský sen tak dlouho držel. Možná je to lidská přirozenost věřit, že někde jinde existuje místo, kde zmizí všechny naše problémy. Jenže realita je taková, že si své problémy bereme s sebou a k nim v emigraci přibalíme ještě obrovský batoh kulturní izolace, jazykové bariéry a ekonomického tlaku.
Kanada je dnes drahá, tvrdá a chyby neodpouští. Pokud nemáte obrovské finanční rezervy, štěstí na lidi a nervy ze železa, velmi rychle zjistíte, že cena za ten lepší život je vykoupena ztrátou klidu a jistoty, kterou jsme doma považovali za samozřejmost.
Dnes už se na svůj nesplněný sen nedívám jako na selhání nebo promarněnou šanci. Dívám se na něj s vděčností. Možná, že kdybych se tehdy skutečně sbalila a odjela, ta země by mě zlomila. Možná bych ztratila víru v lidi i v sebe sama v nekonečném boji o nájem a uznání mých schopností.
Někdy se sny nenaplní ne proto, že bychom nebyli dost dobří, ale proto, aby nás ochránily před zklamáním, které by bylo příliš těžké unést. Dnes už vím, že ten spravedlivější systém a budoucnost, která dává smysl, nemusím hledat za oceánem. Mám je tady, v zemi, na kterou sice rádi nadáváme, ale která nám nabízí bezpečí a zázemí, o jakém se mnoha lidem v onom vysněném světě může jen zdát.
