Článek
Štědrý den u nás obvykle probíhá podle pevného scénáře: stres, mírná hysterie a následná potravinová koma. Letos se ale vesmír rozhodl, že nám nadělí zážitek, na který budeme vzpomínat i v domově důchodců.
Ranní rozcvička s cukrovím
Všechno začalo už ráno. Máma, v terminálním stádiu vánočního perfekcionismu, střežila poslední krabici cukroví jako státní poklad. Jenže náš pes Vilda, padesátikilový retrívr s žaludkem bez dna, vycítil příležitost. Zatímco se máma snažila v obýváku srovnat padající stromeček, Vilda provedl bleskovou akci. Když jsme vešli do kuchyně, našli jsme jen prázdnou krabici a psa, který vypadal jako zasněžený,celý čumák měl od moučkového cukru z vanilkových rohlíčků.
V tu chvíli děti začaly řvát. Vilda, vědom si svého hříchu, využil momentu, kdy táta otevíral dveře a vyrazil ven. Pes utekl do polí a my jsme strávili dvě hodiny v mrazu jeho naháněním, zatímco sousedé nás sledovali z oken jako bizarní vánoční divadlo.
Salátová diplomacie
Když jsme psa konečně dotáhli domů (vypadal velmi spokojeně a voněl po vanilce), nastala druhá fáze: bramborový salát. Táta, který se pasoval na „šéfkuchaře zkázy“, do něj tajně přidal dvojitou dávku cibule a pálivou hořčici, prý „aby to mělo říz“.
Výsledek? Při večeři se děti po prvním soustu rozplakaly nanovo, že je to pálí, a děda, známý svou slabostí pro majonézu, do sebe natlačil dvě plné mísy, aby „neurazil kuchaře“. Nastalo celonárodní přejídání, prokládané tichým funěním u televize.
Žlučník se hlásí o slovo
Kolem půl deváté, děda zničehonic ztuhl. „Je to v háji,“ hlesl a chytil se za pravé podžebří. „Ten žlučník… to byla ta cibule. A ty škvarky, co jsem si dal tajně před večeří.“
Jeho obličej nabral barvu vánočního jmelí, tedy sytě zelenou. Bylo jasné, že tohle nevyřešíme bylinkovým čajem. Verdikt zněl jasně: pohotovost.
Zrada techniky a vánoční zázrak
Táta s vypětím všech sil nahnal celou rodinu do auta. Venku mrzlo, až praštělo. Táta otočil klíčkem v zapalování. Motor vydal jen unavené „vrrr-vrrr-cvak“ a nastalo hrobové ticho. Auto nenastartovalo. Baterie se rozhodla poctít nás vánočním klidem.
„Já ty Vánoce zruším!“ zařval táta a začal mlátit do volantu, což vyvolalo další kolo řevu dětí, které se bály, že Ježíšek auto začaroval, protože byly zlobivé.
Nakonec nás zachránil soused. Přijel svým starým traktorem.
Čekárna, kde se zastavil čas
Zatímco děda šel na vyšetření, zbytek rodiny uvízl v čekárně pohotovosti. Atmosféra tam byla všechno, jen ne sváteční. Seděli jsme na koženkových sedačkách, které studily víc než ten sníh venku. Táta měl na sobě stále jen domácí kalhoty a bundu přehozenou přes pyžamo, máma v rukou svírala kabelku s dědovou kartičkou pojištěnce a děti rvaly, protože automat na horkou čokoládu byl „mimo provoz“.
„Příští rok,“ syčel táta mezi zuby, „příští rok jedeme na Vánoce do Egypta. Žádný bramborový salát, žádná cibule, jenom písek a klid.“
Kolem jedenácté v noci vyšel unavený doktor. „Tak pánové a dámy, pan dědeček bude v pořádku. Byl to ukázkový žlučníkový záchvat. Ten salát musel být legální zbraň. Necháme si ho tu do rána na pozorování.“ Máma si oddychla, ale pak si vzpomněla na naše auto, které stále odpočívalo jako zmrzlá socha před domem.
Ranní rituál se startovacími kabely
Ráno 25. prosince začalo tátovým bojem s kapotou. Venku bylo minus 8.
„Přines ty kabely!“ křičel táta z mrazu. „A řekni sousedovi, ať nastartuje tu svou plechovku, jinak se pro dědu do nemocnice nedostaneme!“
Soused, který už nás měl za těch čtyřiadvacet hodin zjevně plné zuby, přistavil své auto. Táta se pokoušel zapojit kabely, ale ruce měl tak zmrzlé, že mu svorky padaly do sněhu. Když se mu to konečně povedlo, ozvalo se prskání a jiskry. „Tati, ono to kouří!“ křičely děti z okna, čímž vyvolaly další vlnu tátova zoufalství.
Po deseti minutách modlení a proklínání se motor konečně rozkašlal. Auto nastartovalo v oblaku černého dýmu, který vypadal jako zlověstné znamení.
Shledání u nemocničního čaje
Když jsme konečně dorazili pro dědu, našli jsme ho, jak spokojeně pije hořký čaj a okusuje suchý rohlík. „Tak co,“ rýpl si táta, „dáme si k obědu repete toho salátu?“ Děda se jen smutně podíval na svůj rohlík. „Víš co, tati? Příští rok ten salát udělám já. Bez cibule, bez majonézy a hlavně… bez tebe v kuchyni.“
Vilda nás čekal doma u dveří. Vypadal, že by si dal dávku lineckého, ale jakmile uviděl tátu s prázdnou miskou, raději zalezl do boudy. Letošní Vánoce sice byly o přežití, ale jedno se jim muselo nechat – v té nemocniční čekárně jsme si jako rodina poprvé po letech opravdu dlouho a upřímně popovídali. I když to bylo hlavně o tom, jak moc nás bolí břicho a jak moc nesnášíme mráz.
