Článek
Dnešní generace „Alfa“ vyrůstá v nejdokonalejším vězení v dějinách lidstva. Je to vězení polstrované Wi-Fi signálem, nekonečným proudem dopaminu z TikToku a neustálým dohledem rodičů, kteří mají strach i z vlastního stínu. Pokud dnešnímu teenagerovi seberete iPhone pravděpodobně se do deseti minut zhroutí. My, děti osmdesátek a devadesátek, jsme sice neměli 5G, ale měli jsme něco, co se dnes už nedá koupit ani stáhnout: skutečnou, nekontrolovanou a drsnou svobodu.
Konec dobrodružství
Zatímco dnes rodiče šílí, když potomek nezvedne FaceTime do tří vteřin, v devadesátkách byla realita prostá. Máma nás ráno vykopla ven a jediné, co ji zajímalo, bylo posvátné pravidlo: „Vrať se, až se rozsvítí lampy.“ Mezi snídaní a rozsvícením pouličního osvětlení o nás nikdo nevěděl vůbec nic. Byli jsme v černé díře. Mohli jsme pálit igelit v lese, lézt po rozestavěných panelácích nebo se prát se sousední partou o území u klepáčů na koberce.
Tato absence dohledu nás nenaučila být „offline“, naučila nás přežít. Museli jsme řešit konflikty tváří v tvář. Dnes? Když se dětem něco nelíbí, někoho zablokují nebo nahlásí. My jsme museli vyjednávat, prát se nebo utéct. Dnešní děti jsou sice v bezpečí, ale jsou emočně křehké jako displej jejich nového telefonu. Jsou to vězni pohodlí, kteří bez navigace netrefí ani do vedlejší ulice.
Sociální sítě? Ne, lavička před domem a krev na kolenou
Dnešní mládež sbírá lajky u vyfiltrovaných fotek a buduje si virtuální persony. Naše „zeď“ byla skutečná betonová zeď u garáží, kam se křídou psaly vzkazy. Naše sociální interakce neprobíhaly přes filtry, ale přes pot, prach a občas i krev na kolenou. Když jsi chtěl někoho vidět, neposlal jsi mu DM. Musel jsi zvednout zadek, dojít dva kilometry pěšky a doufat, že dotyčný bude doma.
A tady přicházel ten největší horor pro dnešní introverty. Pevná linka. Pokud jsi chtěl mluvit s holkou ze třídy, musel jsi projít „strážcem brány“, jejím otcem. Musel jsi srozumitelně pozdravit, představit se a slušně požádat. Tenhle sociální teror budoval charakter a komunikační dovednosti, které dnešní generace vůbec nechápe. My jsme budovali vztahy v reálném čase, bez možnosti vzít zprávu zpět nebo ji smazat.
Proč jsou dnešní děti „rozbité“?
Žijeme v éře okamžitého uspokojení. Chceš písničku? Máš ji. Chceš film? Streamuješ. My jsme byli lovci a sběratelé informací. Pokud jsi chtěl slyšet hit léta, musel jsi sedět u rádio kazeťáku s prsty připravenými na tlačítkách REC a PLAY. Čekal jsi hodiny, jen abys pak proklínal moderátora, který do posledních tónů písničky začal kecat o počasí. Výsledkem byly kazety plné useknutých konců, které jsme ale milovali, protože jsme si je vybojovali.
Dnešní děti mají pozornost akvarijní rybičky, pokud je video nezaujme v prvních dvou vteřinách, scrollují dál. My jsme dokázali hodiny civět do blba nebo číst etikety od šamponů na záchodě, protože jsme neměli jinou volbu.
Realita vs. Instagramový podvod
Podívejte se na dnešní selfies. Jsou to digitální lži. Deset filtrů, úprava obličeje, stažené břicho. V osmdesátkách a devadesátkách jsi měl ve foťáku film na 24 nebo 36 políček. Každé zmáčknutí spouště stálo peníze z tvého kapesného. Žádný náhled, žádné mazání. Až po týdnu v drogerii přišel moment pravdy.
Měl jsi zavřené oči? Smůla. Jsi tam tlustý nebo máš na čele beďar? Smůla. Bylo to upřímné, syrové a nikdo se kvůli jedné špatné fotce nehroutil. Dnešní generace propadá depresím, když jejich pečlivě naaranžovaná fotka nemá do hodiny dostatek „srdíček“. My jsme žili okamžikem, oni žijí pro dokumentaci okamžiku. My jsme na koncertě skákali, oni na koncertě drží mobily nad hlavou a koukají na displej místo na pódium.
Hračky, které se nesnažily být chytré
Dnešní hračky jsou buď interaktivní tablety, nebo plastové nesmysly, které za dítě i myslí. Naším „iPadem“ byl Tamagoči – pixelové zvířátko, které chcíplo, když jsi ho zapomněl nakrmit během vyučování. Naším „Netflixem“ bylo pět minut animáků ve Večerníčku. Naším „PlayStationem“ byla cihla nebo hokejka z ohnutého klacku.
Když nefungovala kazeta, spravila to tužka. Když nešla hra na disketě (protože jich bylo 12 a ta poslední byla vadná), musel jsi to prostě přijmout. Dnešní děti reklamují všechno, co nefunguje na první kliknutí. Neznají frustraci, a proto ji neumí zvládat.
Kdo z nás vlastně vyhrál?
Můžeme se dnešním dětem smát, že neumí vytočit číslo na rotačním telefonu, že neví, co je to teletext, nebo že netuší, proč se u „kazety“ musí používat tužka. Ale pod tou vrstvou humoru je smutná pravda. Přišly o to nejdůležitější, o pocit, že vás nikdo nesleduje. O pocit, že svět je obrovské hřiště bez dozorců.
Dnešní děti mají technologie, které vypadají jako magie. Mají přístup k veškerému vědění světa, ale paradoxně o světě vědí méně než my, když jsme se s rozbitými koleny vraceli domů přesně v okamžiku, kdy se rozsvítila první pouliční lampa. My jsme měli dětství, které by ony neudýchaly, protože v něm neexistovalo tlačítko „zpět“ ani „zablokovat“. Existovala jen realita. A ta byla skvělá!
