Článek
Český mediální prostor připomíná řeckou tragédii. Na scénu vystupují národní idoly, které jsme desítky let uctívali, a s pohnutím v hlase nám sdělují šokující pravdu. Jejich starobní důchod dosahuje výše, ze které by průměrný pražský nájemník nepřežil ani do poloviny měsíce. Veronika Žilková, Jaroslava Obermaierová děsí veřejnost vizí přežívání a Jaroslav Sypal varuje před „existenčními starostmi“.
Při pohledu na různé titulky v médiích, by se mohlo zdát, že stát se rozhodl své kulturní elity cíleně vyhladovět. Jenže stačí nahlédnout pod pokličku systému, který zde fungoval desítky let, a obraz „ubožáků v područí zlé vlády“ se začne drolit jako levná divadelní kulisa.
Daňový ráj s hořkou pachutí
Kořeny dnešního nářku sahají hluboko do minulosti. Před rokem 1989 požívali umělci na „volné noze“ výsad, o kterých se běžnému dělníkovi ani nesnilo. Tzv. tříprocentní daň a možnost odečítat obrovské režijní náklady znamenaly, že umělci sice měli v kapse mnohem více hotovosti než zbytek národa, ale do systému odváděli naprosté minimum.
Tento model se s mírnými úpravami přelil i do divokých devadesátých let. Zákon umělcům umožňoval prohlásit svou činnost za „nesoustavnou“. Výsledek? Dobrovolné neplacení sociálního pojištění. Zatímco běžný zaměstnanec nebo poctivý živnostník odevzdával státu tisíce měsíčně, celebrity si tyto peníze nechávaly. Kupovaly se chaty, vily, luxusní vozy a financoval se životní styl, který dával jasně najevo: „My na to máme.“
Dnes se tito lidé diví, že jim stát nevyplácí královské renty. Jenže důchodový systém není charita ani cena za zásluhy o kulturu. Je to pojistný systém. Kdo neplatil pojistné, nemá nárok na plnění. Je to prostá matematika, kterou umělci, museli celou dobu znát.
Realita versus prázdná lednice
Bizarnost celé situace podtrhuje fakt, že o „živoření“ často mluví lidé, jejichž majetkové portfolio by zajistilo několik generací dopředu. Je morálně obhajitelné stěžovat si na desetitisícový důchod, když vlastním nemovitosti v hodnotě desítek milionů?
Pokud má umělec nízkou penzi, ale vlastní byt v osobním vlastnictví v centru Prahy a k tomu chalupu, není chudý. Je pouze „majetkově bohatý a hotovostně chudý“. Řešení je nasnadě, prodat, pronajmout. Ale žádat od státu (tedy od daňových poplatníků, kteří celý život poctivě odváděli) „speciální zacházení“, je výrazem nehorázné zpupnosti.
Světlé výjimky potvrzují pravidlo
Abychom nekřivdili všem, ne každý umělec se účastní tohoto nedůstojného tyátru. Jména jako Jan Kanyza, Petr Kotvald nebo Zdeněk Troška ukazují, že i v showbyznysu existuje sebereflexe. Kotvald otevřeně říká, že se na stát nikdy nespoléhal. Kanyza, ač překvapen výší částky, bere realitu s humorem a nadhledem člověka, který ví, že životní úroveň si musí zajistit sám.
Tyto hlasy jsou však v bulváru přehlušeny „plačkami roku“, které si pletou státní pokladnu s nadací pro zasloužilé umělce.
Důchod není odměna za slávu
Je třeba si jednou provždy ujasnit. Důchod není cena za celoživotní dílo. Za dílo dostal umělec honorář, potlesk a tantiémy, které mu mimochodem skrze organizace jako OSA či Dilia plynou i v penzi. Důchod je sociální dávka vycházející z předchozích odvodů.
Pokud umělci v době své největší slávy prohýřili miliony a neinvestovali do fondů či pojištění, je to jejich soukromé podnikatelské selhání. Chtít po prodavačce, která z minimální mzdy odvádí každou korunu, aby se skládala na „důstojné stáří“ hvězdě, která si ušetřené pojistné užívala na Kanárech nebo jinde, je vrchol nespravedlnosti.
Umělci nejsou paraziti systému, pokud hrají podle pravidel. Ale v momentě, kdy pravidla vědomě obcházejí a následně fňukají nad výsledkem, stávají se aktéry velmi špatné komedie. Diváci už, ale netleskají. Diváci se právem ptají: „A kde máte ty miliony, co jste si za ta léta nenaspořili?“
Podzim života může být krásný i bez vysokého státního důchodu. Stačí mít kousek té hrdosti, o které tak rádi hrají na jevišti, a přestat natahovat ruku tam, kde sami nic nevložili.
Anketa
Zdroje:
