Článek
Filmová legenda Brigitte Bardot zemřela ve věku 91 let. Oznámila to Nadace Brigitte Bardot v oficiálním prohlášení vydaném v neděli 28. prosince.
Měla nejslavnější iniciály v dějinách „sedmého umění“. Brigitte Bardot, známá po celém světě pod přezdívkou „BB“, zosobňovala ve francouzské kinematografii 50. až 70. let ženskou emancipaci a sexuální svobodu. Později se stala průkopnicí v boji za práva zvířat. Její nadace v tiskové zprávě potvrdila, že ikona dotloukla v požehnaném věku 91 let.
Brigitte Bardot byla patnáct let nejsledovanější herečkou planety, neustále v obležení paparazzi. Poté se však rozhodla k tomuto světu otočit zády, aby se mohla plně věnovat charitě. V pozdních letech svou legendu částečně narušila tím, že stále častěji veřejně prezentovala své radikální politické názory.
Věrna své pověstné přímočarosti kdysi pro magazín Vogue zhodnotila svou roli symbolu následovně: „Je mi úplně jedno, co si kdo myslí o emancipaci. Kašlu na to. Co se týče sexuální svobody, ženy nečekaly na mě, až je osvobodím. Nikdy jsem se nesnažila být skandální. Byla jsem přesně tou, kterou jsem chtěla být.“
Až do konce života neúnavně bojovala proti týrání zvířat. Ještě nedávno ostře vystupovala proti lovu se psy a loni v září zahájila velkou kampaň za adopci a proti opouštění domácích mazlíčků.
Globální úspěch a cesta ke slávě
Brigitte Bardot se narodila v roce 1934. Její dětství bylo poznamenáno přísnou výchovou a původně se věnovala klasickému tanci. Poté, co se objevila na obálce časopisu Elle, si jí všiml režisér Marc Allégret. Zamilovala se však do jeho asistenta Rogera Vadima, díky němuž v roce 1952, v pouhých osmnácti letech, debutovala před kamerou.
Následovala řada úspěšných snímků: V případě neštěstí, Pařížanka nebo Babeta jde do války. Film Pravda od Henriho-Georgese Clouzota přilákal do kin šest milionů diváků. Sama Bardot považovala tento náročný snímek za vrchol své kariéry. Navzdory slávě o sobě nikdy nepřestala pochybovat. Citlivě vnímala kritiky, kteří ji označovali za špatnou herečku, a od 60. let se proto snažila přijímat i ty nejodvážnější umělecké výzvy.
Tvář Marianne a symbol Francie
V roce 1962 natočila film Soukromý život pod vedením Louise Malleho. Snímek byl inspirován jejím vlastním osudem a neustálým pronásledováním fotografy. O rok později zářila ve filmu Pohrdání Jeana-Luca Godarda. Úvodní scéna, ve které odhaluje své tělo, se stala jednou z nejslavnějších v dějinách kinematografie a definitivně stvrdila její mýtus.
Své herecké polohy rozšířila i v parodii na western Viva Maria!, kde hrála po boku Jeanne Moreau. Film se stal obrovským hitem a kritika konečně ocenila i její herecký výkon. Bardot se stala skutečnou národní ikonou a její tvář posloužila jako předloha pro sochu Marianne, symbolu Francouzské republiky. Zároveň odstartovala úspěšnou pěveckou kariéru. Ve spolupráci se Sergem Gainsbourgem vznikly nadčasové hity jako Harley Davidson, Bonnie and Clyde nebo slavná La Madrague, inspirovaná jejím domem v Saint-Tropez.
Hollywoodské odmítnutí
S příchodem 70. let začala její kariéra ztrácet jasný směr. Objevila se v experimentálních snímcích a přijala roli v zapomenutelném westernu Shalako po boku Seana Conneryho. Ačkoliv po ní Hollywood toužil, Bardot odmítala jednu velkou nabídku za druhou – včetně bondovky V tajné službě Jejího Veličenstva nebo filmu Aféra Thomase Crowna, který byl napsán přímo pro ni.
„Musím zůstat ve svém kontextu, ve svém prostředí, obklopená lidmi a místy, která znám,“ vysvětlila tehdy. „Nedokázala bych odejít do Států. Ani za všechno zlato světa.“
Radikalizace a politické kontroverze
Vydání jejích pamětí v roce 1996 vyvolalo senzaci, ale i soudní spory. Její bývalý manžel Jacques Charrier a syn Nicolas ji zažalovali za narušení soukromí, což vedlo k definitivnímu rozpadu rodinných vztahů.
V té době se začala výrazně politicky angažovat. Žena, která kdysi obdivovala de Gaulla, se přiklonila ke krajní pravici. V roce 1993 se provdala za Bernarda d'Ormale, poradce Jeana-Marie Le Pena. Později opakovaně podporovala Marine Le Penovou.
Byla několikrát odsouzena za rasistické a nenávistné výroky na adresu imigrantů a muslimů. Ve své knize Křik v tichu (2003) ostře vystupovala proti „islamizaci Francie“ i proti homosexuálům. Tyto kontroverzní postoje v očích části veřejnosti postupně zastiňovaly její umělecký přínos.
Letos naposledy přivítala televizní štáb ve svém domě v Saint-Tropez. Mluvila o svém nekonečném boji za práva zvířat i o blížícím se konci. Smrti se podle svých slov nebála: „Naopak. Dnešní způsob života dělá ze smrti něco, na co se lze téměř těšit.“
Brigitte Bardot nebyla jen tváří z filmových plakátů; byla přírodním živlem, který rozbil pouta konvencí. I když její záře na stříbrném plátně pohasla už dávno, její skutečné světlo, to, které věnovala těm, kteří se sami nemohou bránit, bude svítit dál. Odchází žena, která se nebála zestárnout, protože pochopila, že skutečná krása nespočívá v mládí, ale v odvaze žít podle vlastních pravidel. Sbohem, BB, a děkujeme za všechnu tu vášeň, kterou jsi světu dala.“
Zdroje:
