Článek
A v čem je to jiné? V tom, že jako dospělí máme nad dětmi moc a ony se nemohou bránit, zatímco my jako dospělí ano? My totiž máme možnost volby. Dítě je zranitelné stejně jako křehký senior nebo fyzicky znevýhodnění lidé.
Tři desítky let se vcelku marně snažím změnit pohled rodičů na fyzické tresty u dětí. Většina na můj odpor s takovým konáním reaguje slovy, že oni to také přežili a nezanechalo to na nich stopy a že s tím mám problém jen proto, že já sama to vyřešené nemám. A tak to právě není.
Díky tomu, že jsem si tyto věci hojila už od dětství, nemám problém o těchto tématech mluvit do hloubky. Dávno mě totiž nebolí. Mohlo by mi to tudíž být jedno, mě se to přece už netýká… Ale není. Kvůli těm dětem, které to musí zažívat dnes a denně. Zbytečně. Násilím nikdy nikoho dobře nevychováte. Já se vychovala hlavně sama. Odmítla jsem tyto akty jako vhodný vzorec chování, který bych si chtěla nést do života. Bylo to pro mě vždy jasné ne.
Argumentem není to, že se něco dříve dělalo. Ono se také dříve pralo na valše a používaly se telefonní budky na mince a později karty. Jediným argumentem je, že je to nevhodné pro děti, stejně tak pro vztahy mezi rodiči a dětmi a posléze i obecně pro mezilidské vztahy. Narušuje to důvěru, ničí potřebný pocit bezpečí, který dítě u rodiče potřebuje mít, pokřivuje to vnímání toho, co je správné zažívat od lidí, kteří nám tvrdí, že nás mají rádi. Tedy pak i od případných budoucích partnerů.
Součástí lásky nemůže být nikdy fyzické ani psychické, natož sexuální násilí. Neexistuje žádné „miluji tě, proto ti způsobuji bolest“. Ano, my, kdo jsme to zažili, jsme to přežili. Protože každý, kdo se nachází v nějaké náročné situaci, najede na režim přežití, a to minimálně do doby, než se dostane do bezpečí. I tak to ale ovlivňuje a narušuje naši psychiku. Když někdo přežije třeba loupežné přepadení, také si pak neřekne „přežil jsem to, bylo to v pořádku“.
Spoustu bolavých věcí vytěsníme, upozadíme, zapouzdříme do nějakého penálu, aby se nás nedotýkaly, abychom ty situace, to období nějak zvládli. A má to své důsledky, pokud to neřešíme, neléčíme. Výsledkem je pak určitá otupělost, snížený cit až bezcitnost ve vnímání těchto věcí. Až si mnoho lidí neuvědomuje, jak moc druhému ubližují. Proto je nutno dojít na vědomou úroveň. Zvědomit si ty bolestivé akty od pohlavků po výprasky nebo shazování, kritizování, urážení ne tak, jak je cítíme dnes, kdy jsme coby dospělí lidé v situaci, kdy nám to již rodiče nemohou udělat. Přijmout to, ale neposílat to dál, nechovat se stejně k někomu dalšímu. Tím spíš ne k dětem.
Pro pochopení toho, co zažívají děti, je nutno se vžít zpět do chvíle, kdy jsme ten ponižující akt zažívali. Když jsme brečeli, pociťovali křivdu, nechápali, jak nás může otec nebo matka takto trestat, způsobovat nám bolest, ta šílená bezmoc, že před tím nemůžeme nijak utéci a musíme si nechat ubližovat. Chvíle, jak marně vysvětlujeme, že to bylo jinak anebo prosíme, aby nás nebili. Toto zažívají i vaše děti, když je pohlavkujete, strkáte, urážíte, kritizujete, snižujete jejich sebevědomí pro jejich vzhled, oblečení, názory, známky. Ne, oni si neříkají, že je to super a že to jednání chápou. S každým pohlavkem, ránou nebo urážkou se objeví nějaká jizva na duši, něco se zničí, změní. Umře část důvěry k vám, část citu. A až si to jednou uvědomí naplno a uvidí, že nemáte sebereflexi, možná s vámi přeruší kontakt úplně. Ano, ty děti to (většinou) přežijí, stejně tak, jako celý život přežíváme spoustu jiných náročných věcí, ale to neznamená, že se to s námi v různých formách netáhne celý život. Vždycky nás to negativně ovlivní. Mnoho dětí se pak násilně projeví proti spolužákům, kamarádům, partnerům. A pak třeba i proti rodinným příslušníkům. Protože to tam někde uvnitř zůstane nevyřešeno a hnije to. Důvod si totiž vždycky člověk najde.
Není účelem, aby se děti postavili vůči rodičům a přetrhaly vazby. Ale aby se zastavilo toto generacemi předávané chování, protože vytváří toxické vztahy. V rodině i partnerství.
My dospělí si od jiných pohlavky ani jiné násilí líbit nenecháme, jsme-li zdravě nastaveni. Není přece možné, abychom vnímali násilí na těch nejmenších, nejzranitelnějších lidech, jako přijatelné. Opravdu chcete, aby vaše děti zažívaly ta muka jen proto, že jste je zažívali vy? Žádné násilí není akceptovatelné. A nemělo se dít ani vám. Stalo se, přijměte to a uzavřete. Napořád. Pouze sebeobrana je pochopitelná a omluvitelná.
Pohodové děti budou jen tam, kde jim nebude snižováno sebevědomí a sebehodnota. A to se těmito zásahy do jejich nitra a těla, bohužel, děje. Když do vás někdo zasahuje, ničí vaše já. Dcera vychovávaná násilím se pak horko těžko vymaní ze vztahu s agresorem. Chcete, aby vaše dcery byly nešťastné a týrané? Syn bitý a ponižovaný bude v mnoha případech svou nahromaděnou agresi vybíjet na spolužácích anebo se z něj stane (ne)partner, který si násilně bude vymáhat poslušnost ženy. Neexistuje žádná „výchovná“, která zaručí slušnost a nebude mít následky. Dítě jsem měla jako hodně mladá, chtěla jsem jej co nejdříve. Bylo mi osmnáct. Nikdy jsem jej nebila ani mu nedávala ponižující tresty. Jedinkrát jsem ho chtěla zarazit a moje ruka i přes můj odpor k těmto trestům reflektivně spočinula na jeho zadnici. Cítila jsem se už v tu chvíli nejtrapněji na světě, že bych měla do někoho mlátit, natož do toho malého dítěte, které je na nás závislé. On jen překvapeně řekl „mami, co děláš?“. Jsme jen lidi, stalo se, ale v tu chvíli má přijít omluva a hlavně to už neopakovat. I když to nebolí, je to zásah. Je nepříjemné i to, když nám i jako dospělým lidem někdo vstupuje do našeho osobního prostoru a nedodržuje přijatelnou vzdálenost. Je to potřeba zastrašovat, manipulovat, ukázat moc.
Velká spousta lidí se tématu násilí na dětech dokonce směje. S předstíraným úsměvem vypráví, jak byli biti a jinak trestáni. Ale není to upřímné sdělení, které by pramenilo z těch hlubin, kde je ukryta ta bolest. Je to povrchní sdělení a známka toho, že se té bolesti nechtějí postavit, mají ji v bezpečné vzdálenosti. Od sebe, svých emocí a tím pádem bez možnosti přijetí, odpuštění a vnitřního osvobození.
Stopněme násilí na dětech! Láska je vždy podpora, přijetí a respekt. Respekt není strach z někoho, ale upřímný obdiv. Tisíckrát se vám to vrátí zpět v podobě funkčních vztahů. Toho nikdy nelze dosáhnout zastrašováním ani penězi.
