Článek
Nejde o to spojení, partnerství, ale o použití pojmu manželství. Přece jen jej vnímám jako něco, co cítím jako svazek muže a ženy, tedy dvou lidí, kteří mohou, ale samozřejmě nemusí, splodit dítě. Vím, že někdy jde o zvyk, nechceme měnit zažíté věci, přesto bych asi byla proto, aby to u párů stejného pohlaví bylo i nadále partnerství než manželství. I kdyby se pojem manželství začal používat i pro gaye a lesbičky, tak s tím ale můžu žít. Pro nás heterosexuální je to „jen pojem“, chápu, že pro tu menšinu je to slovo třeba zásadnější. Ale zase, není důležitější ten svazek sám než ten pojem? Proti dřívějšku je to už přece jen někde jinde. Samozřejmě, v ideálním případě by byli na světě pouze heterosexuální muži a ženy, ale příroda to zařídila jinak.
Když se člověk hlouběji zamyslí, není lidem s těmito odlišnostmi co závidět. Sice se s tou odlišností narodí, stejně jako třeba lidé bez ruky, přesto to vypadá, jako by se měli omlouvat za to, že jsou jiní. Proč by ale měli? Už tak to mají v životě o dost složitější než většinová společnost. Musí si uvědomit svou odišnost, přijmout ji jako svou součást a pak to musí přiznat své rodině, pokud nechtějí žít ve lži. Jistě to častěji dopadá tak, že přijetí vlastní rodinou neklapne, než že by to rodiče zvládli na první dobrou s tím, že ať je dítě jakékoliv, nic se na lásce rodičů k nim nemění a podpoří ho. Tím to nekončí a přichází také říct či neříct v kolektivu – ve škole, přátelům, ve sportovních či jiných zájmových skupinách, později třeba v práci. V lepším případě se nic nezmění, v tom horším dojde k přerušení kontaktu.
Další kapitolou jsou děti. Každé dítě potřebuje mužský i ženský vzor, ale hlavně dobré vzory. Přišlo mi divné, že by si mohli dva muži nebo dvě ženy adoptovat potomka. Jenže, když jsme rozvedení, často to dítě nemá oba vzory, často nemá vůbec dobré vzory. Anebo dítě vychovává třeba matka a babička nebo otec a dědeček, také tam chybí opačné pohlaví, které se ale najde třeba v okolí v podobě tetiček, přátel a podobně. Když jsem narazila na článek, že se ministr Pospíšil vzdá funkce, aby se postaral o adoptovanou dceru Medu, tak mě to dojalo. Uvědomila jsem si, jak šťastné dětství bych mohla mít já nebo jiné dítě, kdybychom byli vychováváni někým, kdo by byl šťastný za to, že má zdravé a šikovné dítě. V péči dvou zdravě nastavených mužů bych se měla jako princezna. Podporovali by mě, dávali by mi najevo, jak jsem důležitá a jistě by mě nehaněli jen proto, že vizáží nejsem podle jejich představ a že mám nějaké výrobní vady. Tím spíše, když ti rodiče jsou výrobci. Každé dítě by bylo šťastnější v rukou dvou lesbiček nebo gayů, pokud jsou psychicky zdraví, než v rukou rodičů, pro které nejsou dost dobré, tím spíš v rukou tyranů nebo v dětských domovech. Kvalita je mnohem důležitější než to, že mnohem lépe vypadá rodina muž, žena, dítě nebo děti. Když to hezky jen vypadá a není, je to stejně úplně k ničemu.
Stejnopohlavní páry, na to už si veřejnost asi vcelku zvykla, ale máme tady další odlišnosti a komplikovanosti. Myslím, že i dávno v minulosti se spousta těchto údajně „moderních výmyslů“ děla, ale že ty věci byly hlavně soukromými záležitostmi. Ale jsem přesvědčená, že u mnoha lidí došlo spíše k tomu, že sešli z vlastní cesty, protože se nepřijali a našli si nějakou svou novou roli. Prosím vás, jsou to nějaké mé úvahy, netvrdím, že to tak platí na všechny.
Například trans lidé. Tedy ti, kteří se cítí být opačným pohlavím, než s jakým se narodili. A tady mě napadají různé myšlenky. Všichni totiž máme mužskou a ženskou energii a jedna z nich převládá. Tedy i u mužů může převládat ženská energie a u ženy mužská energie. A to mě přivádí k otázce, jestli se všichni opravdu narodili „špatně“ anebo se ve své roli necítí dobře třeba proto, že někomu nevyhovují tak, jak jsou? Třeba kluci mají ženskou energii a holky mužskou a nevyhovují představám svých rodičů a nejsou tedy schopni sebepřijetí a chtějí jinou roli?
V těch dalších odlišnostech, o kterých se teď hodně mluví, mi to přijde ještě pravděpodobnější.
Není více pohlaví, je jen více pohlavních identit.
Že si mladí hledají jiné role, aby byli zajímaví alespoň pro jiné lidi, aby měli nějakou škatulku, do které budou patřit, kde se budou cítit dobře. Možná pro spoustu lidí je to jen cesta, jak být originální, protože tak vydělávají různí influenceři peníze? Netvrdím, že to tak je anebo je to tak vždy, ale ty otázky nebo úvahy se prostě nabízí.
Čím více bude dítě odmítat a kritizovat vlastní rodič, protože dítě nesplňuje jeho představy, tím více se dítě nemá rádo. Pokud tedy základní potřeby nedostane od těch nejbližších, jež mají dávat bezpodmínečnou lásku, pocit bezpečí a oporu, tím více dítě hledá způsob, jak ho bude mít rád někdo jiný. Jenže tím může sejít ze své vlastní přirozené cesty. Protože je bolavé, nemilované, kompenzuje si to jinde a jinak a je také snadné takového člověka ve vývinu zmanipulovat nebo svést na cestu, která mu původně určena nebyla. Myslím, že mnoho lidí, kteří prochází změnami pohlaví a kteří si volí jiné pohlavní identity, jsou ve skutečnosti těmi, kdo nebyl přijímán ve své přirozené formě a chybí jim potřebná sebeláska. Je to moje úvaha, názor, přesvědčení.
Osobně bych dovolila léčbu hormony a operace až od 21 – 25 let věku, aby nejdříve došlo k dostatku času, kdy se může člověk sám se sebou ztotožnit, každému to přece jen trvá jinak dlouho a rychlý zásah může zavinit nevratné škody, což už několik lidí po těchto změnách potvrdilo.
Myslím, že přijímat děti takové, jaké jsou, je nejlepší cesta k tomu, aby si nehledaly jiné identity a zvláštní cesty života po vzoru jiných lidí, ve kterých se třeba shlédnou někde na síti. Některé věci jsou dané, ale jiné si člověk prostě jen vybere. Je přece jedno, jaké oblečení dítě nosí, jaký chce mít účes nebo že má koníčky či názory odlišné od rodičů. Není důležitější, že je dítě zdravé a bude mít dobrý charakter, i kdyby ve vašich očích vypadalo jako drban? Je to jeho vizitka, jeho projev, jeho styl. Za mě raději člověk se srdcem na dlani v rozdrbaných hadrech, než uhlazený a na první pohled dokonalý člověk s povahou psychopata.
Spokojené dítě nemá důvod škodit a rozvine se ve spokojeného dospělého. Dítě není projekt rodiče, do kterého si má promítat vlastní představy a plány, musí jít své vlastní.
Dítě je v pubertě velmi citlivé na podněty. Zatímco my starší generace jsme si museli informace shánět, protože jsme měli maximálně „Bravíčka“, erotické časopisy otců či otčímů a starší knihy, tak mladí mají naopak přehršel informací, které se na ně valí ze všech stran. A to je snad horší. Nedivím se, že občas neví, čí jsou. Anebo prostě chtějí být úplně jiní. Nehaňme je jen proto, že to nechápeme. Oni nás taky nechápou a přitom chceme, aby nás respektovali. Vadí mi asi jen ten zbytečný nátlak na všeobecnou změny jen proto, že by se tak cítili lépe. Myslím, že to sebepřijetí je na každém z nás, to si musí každý z nás vyřešit sám v sobě. Kdo sám sebe přijímá tak jak je, nepotřebuje na to speciální kolonku a speciální zacházení. To opravdu nevyřeší žádné kolonky ve formulářích. Respekt musí být oboustranný, ne chtít měnit svět, protože teď jsou všichni otevření ve věcech, které dříve byly soukromou záležitostí. Takže třeba odmítám, aby matky byly vedeny jen jako rodič. Je rozdíl dítě počít anebo dítě devět měsíců odnosit a porodit, i když důležité je samozřejmě obojí.
