Článek
Vysvětlení bývá v dětství, v nepřijetí rodičů. Když je nám dáváno najevo, že jako děti neodpovídáme jejich představám o nás. Ať už jde o vizáž, nějakou vrozenou vadu jako špatný zrak, fyzické handicapy nebo nějaké slabé schopnosti třeba na sport nebo učení. Chtějí, abychom byli jiní, vypadali jinak, chovali se jinak, podle jejich představ se oblékali a přemýšleli jinak. Chtějí, abychom přijali jejich vize o nás a našem životě. K tomu se přidává třeba výsměch dětí v kolektivu, tedy školky, školy, zájmových aktivit, nevhodné chování učitelů nebo trenérů, později třeba ještě shazování partnerů.
Když máme narušené vnímání sebe sama, tak je jednoduché, aby se nás jiní dotkli i nevinnou poznámkou. Připomínají se totiž křivdy a shazování z dětství. Například: máš velký zadek, jsi nešikovný, neschopný, vypadáš hrozně, měl bys se sebou něco dělat, podívej se na toho či tu, jací jsou a podobně.
Když přijmeme hodnocení jiných lidí jako pravdu a posuzujeme se podle toho, jak o nás ostatní hovoří, staneme se jejich loutkami. Naše vnímání je pak v rozporu s realitou. Nastane takový souboj toho, co vidíme na vlastní oči a co jsme přijali jako pravdu. Místo toho, kdo opravdu jsme, je tam dosazeno to, kým máme být nebo jak jsme viděni jinými či cizími lidmi. Můžeme vidět v zrcadle někoho pěkného, ale myslíme si, že to zrcadlo neodpovídá realitě. Případně nedokážeme propojit to, co vidíme, s námi samými. Jako bychom si mysleli, že koukáme na někoho jiného a ne na vlastní obraz. Příkladem je žena s anorexií, přesvědčena o své nadváze, přestože je ve stavu ohrožujícího její život. To vidění je ovlivněné, zkreslené, neodráží realitu, ale jakákoliv slova a přesvědčení nepomáhají. Je to nemoc a ne vždy se takový člověk vyléčí. Předpokládám, že toto se týká jen dívek, žen.
Sama jsem si zažila, jaké to je vidět se jinak, než člověk vypadá. Sebevědomí jsem si hojila určitě do nějakých pětadvaceti let. Jako mladá a krásná (hodnoceno zpětně) jsem strávila hodiny přípravou, než jsem vylezla z domu, abych byla v co nejlepším stavu. Ne proto, aby si lidé říkali, jak jsem dokonalá a úžasná. Ale proto, abych neposlouchala, že vypadám blbě nebo jsem špatně oblečená. Chtěla jsem mít jen klid, protože jsem si jako dítě užila posměšků dost. Doma i ve škole. Nehezké oblečení, sestřih podle hrnce a neslušivé brýle. Tehdy nebyl výběr a brýle lidé nenosili jako doplněk, jen jako nutnost. Zatímco tehdy nás bylo několik „exotů“ ve škole, kteří brýle mají, v dnešní době je nejspíš jen málo těch, kteří je nenosí vůbec. Nevěděla jsem, že jsem krásná. Já jsem viděla často hezkou, někdy až krásnou ženu v zrcadle, ale stylem, jako když celoživotní slepec najednou začne vidět. Mozek si nespojí ten pohled s vlastní osobou. Docela dlouho trvalo, než to mozek propojil. Bylo zvláštní potkat někoho, kdo mi říkal, jak jsem krásná. Přišlo mi zvláštní, že to říkají mně, tak jak jsem já si to říkala o jiných ženách. Byla to dlouhá cesta, ale jsem ráda, že jsem se zbavila té role, která nebyla ve skutečnosti moje. Úplně jsem se uvolnila, uvědomila si sama sebe, vlastní potřeby a opravdové touhy až kolem čtyřicítky. Kéž by to bylo dřív, ale vždy platí, že lepší později než nikdy.
Se zdravým nastavením a sebevědomím se nás nedotknou případné narážky jiných lidí a dokážeme je v pohodě přejít, protože víme, že se nikdo nemůže líbit všem. Ani vizáží, ani myšlením, názory, chováním či životním stylem. Každý máme jiný vkus a kritéria krásy, vlastní individuální nastavení a nevidíme tím pádem lidi a život stejně.
Důležitější je často to, co z nás vyzařuje zevnitř než samotná fyzická krása. Bez duše je krása totiž studená. Stárnutí je normální, týká se to každého z nás. A člověk, který dokáže přijímat přicházející vrásky a naskakující čísla na narozeninovém dortu jako přirozenou součást našich životů, tím získává mnohem větší psychickou pohodu a nestresuje se zbytečně něčím, co ve skutečnosti problém vůbec není. Přichází příjemná uvolněnost.
Je fajn o sebe dbát, ale sázet jen na vzhled je velmi svazující. Mnohem efektivnější je péče o sebe jako o celek, a to především o naše nitro. Když si sami sebe (ženy i muži) opravdu vážíme, tak se hodnotíme jako kompletní bytosti. Mít se rád s tím, že si uvědomujeme silné i slabé stránky, potenciál, s tím, že máme „nedokonalosti“, které jsou prostě jen odlišnostmi od jiných nebo od zrovna stanoveného normálu či aktuálního měřítka krásy. Jizvy po těhotenství? No a? Proč se stydět za mateřství. Menší prsa? Výhoda. Nemají kam padat a nebolí z nich záda. Hledejme výhody.
Pokud nemáme v pořádku vnímání a přijetí sebe sama, pak budeme nacházet pořád nové a nové věci na svém těle, které je potřeba vylepšovat. Žádná plastika toto nenahradí. Jak by mohla. A proč? Aby byli ostatní spokojení s tím, jak vypadáte? Aby byli muži spokojení? Abyste byli jiným dost dobré nebo dobří jen tehdy, když budete vypadat dokonale? A kde je vaše osobnost? Je méně než vzhled? Nevadí vám, když jste vnímány jen pro tělo? A jaký má smysl díky plastikám vypadat úplně jinak a tím pádem být někým jiným? Je to tak trochu zpronevěra sebe sama, „zabití“ svého autentického já. A život je pak o tom, že jste jako herci hrající role, které vám někdo já. A to není ono. Být sám sebou vám otevře bránu vnitřního klidu.
Původně krásné ženy se úplně zbytečně napíchanými ústy mění mnohdy v divně se usmívající bytosti. Jejich krása a zajímavost utrpěla a ještě to stojí peníze. Mimika je zvláštní, působí na mě nepřirozeně, spíš jako křeč. Taková škoda. Vlastně by mě zajímalo, jestli to není mužům nepříjemné a jestli ženy neztrácí ve rtech cit a s těmi napuchlými rty polibky cítí.
To nemůže nahradit zdravé sebevědomí. Protože nepřichází jen v souvislosti se vzhledem, ale hlavně se sebeúctou, sebehodnotou. Když akceptujeme to, co nám nebylo dáno v perfektním provedení (třeba špatné oči, kratší nohy a podobně) a nehaníme se za to, tak jsme vyhráli. Protože nebojujeme sami se sebou ani se nesrovnáváme s druhými. Každý máme něco, co bychom mohli mít lepší a hezčí. Ať je to postava, schopnosti, velikost prsou, vlasy. Klasicky chtějí kudrnáči vlasy hladké, místo hladkých chceme vlnité. Ale je lepší pracovat s tím, kdo jsme a co máme. Buďte sami sebou.
Můj subjektivní dojem je, že po plastice vydrží skvělý pocit jen chvíli, do nalezení dalších míst, které by bylo dobré vylepšit. Musí to být začarovaný kruh. Zatímco nalézt sebeúctu znamená tyto věci vyřešit jednou provždy. Charisma je něco, co se nedá vytvořit uměle. Nemyslím to vůbec zle a nijak se tím nevysmívám lidem, kteří ty zákroky dobrovolně podstupují, jen si myslím, že cesta plastik je kontraproduktivní a že cena sebevědomí stojícího na plastice je příliš vysoká. Plastiky po operacích, úrazech, kde je to ze zdravotních důvodů, jsou samozřejmě něco jiného.
Pokud budeme stále dávat největší důraz na dokonalý vzhled, velmi se jako ženy shazujeme. A učí se to další generace. Jak chceme docílit toho, aby muži nevnímali ženy jen jako vizuální doplněk, pokud budou ženy ochotné chodit se bolestivě vylepšovat, řezat, aby byli muži spokojení? Co by tak asi řekli muži, kdyby ženy chtěly, aby se nechaly v některých partiích zlepšit? S největší pravděpodobností by odešli za jinou. Za takovou, která je bude respektovat tak, jak jsou. Ženy, která si nebude vážit sama sebe, si jen těžko bude vážit někdo jiný. Stejně tak to platí o mužích.
Je lepší přirozené charisma nebo umělá krása? Je mi líto, že krása není i o duši, ale že je to hlavně byznys. Mnohdy i za cenu zdraví. A to by neměl lékař dopustit. Měl by léčit a ne hyzdit.
