Článek
Pokaždé, když čtu o dalším incidentu, mám obrovský vztek, jak se k sobě děti chovají a že zase někdo trpí. A pak si zase připomenu, že to není jen o nich, že se agresivní nenarodili, že se to naučili. Rozhodně je to ale neomlouvá, jsou zodpovědní za to, co dělají, i kdyby je kvůli věku chránil zákon. Nikdo je nenutí se tak chovat, mohou najít pomoc. Proto je nutno kromě trestu s agresory pracovat, protože problém je někde uvnitř. Jen samotný trest nesmaže důvody takového chování. Ani v prvním výlevu emocí si ale neřeknu, že by potřebovali pořádný výprask.
Šikana existovala vždy. Ve škole, doma, v práci, ve sportovních skupinách, táborech, dříve na vojně. Díky internetu a médiím o ní víme více a přidala se navíc kyberšikana.
Jsou tu agresoři, kteří se vyžívají v tom, že někomu působí bolest, verbálně, tedy slovně anebo rovnou fyzicky, případně různými formami vydírání. Často si agresor vytvoří kolem sebe skupinku lidí, kteří mu pomáhají. Někteří jsou aktivní, jiní třeba natáčí video, povzbuzují, ničemu nebrání. Patrně ze strachu. Je jednodušší přidat se k agresorovi, než riskovat, že se stanou také obětí šikany. V horším případě jim to také dělá dobře, ale na aktivní účast si netroufnou. Ani samotné přihlížení a nečinnost není nevinné. Neměli bychom ignorovat žádné násilí a nevhodné chování.
Jako dítě jsem nebyla nikdy svědkem tak agresivního chování mezi dětmi jako v posledních letech. Ale celý život vidím spoustu násilí vedoucí od dospělých k dětem a mezi samotnými dospělými. Agresivita viditelně velmi vzrostla ve všech věkových kategoriích. Vždy, když jsem se dostala blíž k agresorům, tak vždy měly ty děti (i agresivní dospělí) problém sami se sebou. Nikdy to nebyli lidi, kteří jsou v pohodě sami se sebou, a to často proto, že cítí křivdy z chování svých nejbližších k nim. Často tam chybí láska, objetí, přijetí.
Mezi námi je spousta tvrďáků, kteří ve skutečnosti se jen bojí toho, aby jim někdo zase neublížil. Mají uzavřen emoční kanál a díky absenci emocí škodí jiným, aby oni nemohli škodit jim. Otevřete a zahojte ty věci. Jedině tak se uvolníte a budete šťastní.
Na základní škole byla v jedné třídě holčina, která se pořád s někým prala. Neměla problém ztřískat i kluky, báli se jí, s nikým se nemazala. Byla už od pohledu velmi nepřístupná. Ani nevím jak, ale podařilo se mi jednou na nějakém zájmovém kroužku k ní dostat blíž a nakonec jsem skončila u ní doma na návštěvě. Měla krátkou chvíli, kdy se mi svěřila s tím, že doma dost trpí, že je bita a že to nezvládá. Ve slabé chvíli mi to řekla, protože věděla, že to mám také hodně náročné v tomto směru. A pak se zase uzavřela do sebe. Jednou jedinkrát jsem k ní pronikla a pak jsme spolu už nikdy takto hlouběji nemluvily. Přála bych si vědět, jestli to dokázala tehdy nějak řešit a jak se to s ní vyvíjelo dál. Je to zhruba třicet pět let. A takových dětí a posléze dospělých, je spousta.
Agresor je psychicky slabý člověk a proto si nejvíce vybírá ty, kdo vypadají jako sndná kořist, u koho si myslí, že by mohl mít úspěch. Pokud na něj někdo působí silný, tak si obvykle nedovolí. A proto nejlepší obrana je ta, že se děti i dospělí stanou psychicky silnými. Tedy, že se zbaví pocitu méněcennosti a uzdraví své vnímání sebe sama. A pak přijde spokojenost a pohoda bez potřeby škodit sobě či jiným.
A jsme zase u výchovy. Zejména té vedoucí k poslušnosti, ignorace pocitů dítěte, manipulace z pozice síly, fyzického násilí. A špatných vzorů, kdy rodiče třeba uráží jiné lidi kvůli vzhledu, oblečení, váze, starému autu nebo kvůli jiným odlišnostem. Děti to mnohdy dělají jen proto, že to vidí a slyší u dospělých, jinak by je to nenapadlo. Z jedné skupiny dětí tak vyrůstají agresoři, kteří si ty frustrace z výchovy vylévají na druhých, slabších. A z další skupiny takto vychovávaných dětí vyrůstají oběti, často i celoživotní, které si takové chování nechají líbit, neumí říct NE, postavit se za sebe. Protože musely být poslušné. Nikoho nezajímalo, že je něco bolí, ať na duši či těle. Obě skupiny tak vyrůstají často s komplexem méněcennosti, a to je jen krůček k vážným následkům.
Sama jsem zažila šikanu kvůli vzhledu. Brýle v době mého dětství nebyly doplňkem jako dnes a ani nebyl tehdy výběr. Kdo z nás je měl, ten byl „za exota“. Dnes je asi divný spíš ten, kdo je nenosí, už je vše jinak. Šikanu jsem zažívala v obrovské míře doma, ve školce mě třeba učitelky svlékly donaha a sprchovaly mě před všemi, když jsem se pomočila (stresový původ). O to více jsem měla už jako dítě potřebu chránit jiné. Aby takové věci nemusel někdo jiný zažívat. A nechci, aby nevhodné chování ignorovali ani dospělí od svých partnerů, nadřízených a podobně. Protože nikdo si nezaslouží zbytečně trpět. Život i bez toho přináší situace, které nejsou lehké.
Třetí skupinou jsou respektované děti. Nejsou manipulované a manipulovatelné, znají svou cenu, umí jasně říct, když se jim něco nelíbí a stát samy za sebou, mají zdravé sebevědomí. Proto nemají potřebu nikoho psychicky či fyzicky ničit a stejně tak se nenechají nikým psychicky či fyzicky, natož sexuálně napadat. Poslušný člověk se nedokáže často bránit ani takovému trestuhodnému útoku. Ty přichází nejvíce v rodině a blízkém okolí. Jak se má bránit dítě, které je nuceno objímat a líbat jiné lidi, i když nechce (babičky, dědečky, strýce), protože jinak ukazuje neslušné vychování? Jinými slovy, je vychováváno k tomu, že slušné je nechat si od kohokoliv dospělého všechno líbit, bez ohledu na vlastní pocity. Divte se pak, že je tolik žen a někdy i mužů, kteří až po desítkách let mluví o tom, jak je znásilňovali strýčci a dědečkové, otčímové a učitelé nebo jiní, kteří je měli hlídat, chránit, učit, třeba dokonce faráři. Spousta dětí se nemá na koho obrátit. Anebo to udělají a nejsou vyslyšeny. Případně jsou přesvědčovány, aby si to nechaly pro sebe, protože by byla ostuda. Zase jde stranou to, co cítí dítě a že trpí. Extrovert se občas vykecá, často najde někoho, komu se svěří, ale introverti v sobě všechno dusí a tím to stále více hnije a bobtná, je to jako časovaná mina.
Před několika lety jsem měla zkušenost s partou dětí, co se rozhodla mi trochu „zpestřit“ dny. Banda dětí mi chodila bušit na dveře a zvonit, třeba dvě hodiny v kuse. Šéfoval tomu velmi vulgární hoch. Pozorovala jsem je z okna, chtěla jsem zjistit, o koho jde a pak si je nějak vychytat. Nejdříve jsem na ně řvala z okna, že to není vtipné a ať si najdou jinou zábavu, měla jsem svých starostí dost a nebylo mi vůbec dobře. A pak jsem se vyklidnila já a řekla si, že zkusím, jestli je to s nimi tak zlé anebo jen potřebují pozornost. Napsala jsem na A4 pro ně vzkaz a nalepila na dveře. Šlo mi o to, aby si uvědomili, co činí, jaké mohou být z toho pro ně následky. Že se například dopouští přestupku proti občanskému soužití. Dala jsem jim k úvaze, jestli je pro ně frajer ten, kdo někomu škodí anebo ten, kdo jiné chrání a podobně. Někde to mám vyfocené, přesně si to nepamatuji, ale šlo mi o to, aby o tom, co dělají, přemýšleli a vyhodnotili si, co může následovat.
A příjemně mě překvapili. Když jsem slyšela, že běží, šla jsem ke vchodovým dveřím. Čekala jsem spíš, že papír strhnou a zmizí s tím. To se ale nestalo. Stáli tam kluci i holky různého věku a společně si text četli na místě. Už to, že měli zájem, že to vzbudilo jejich zvědavost, byl dobrý začátek. Když po cestě od domu komentovali můj vzkaz, někdo řekl, že mám pravdu, a to jsem si řekla „hurá, funguje to“ a dalo mi to energii do dalšího kroku. Napsala jsem další vzkaz, kde stálo, jak mají případně řešit, jestli jim samotným je ubližováno nebo doma nějak trpí a jak to řešit. Mým plánem bylo si s nimi moci osobně promluvit. A zkusit jim pomoci sama anebo jim alespoň poskytnout radu, kam se mohou obrátit.
K tomu již nedošlo, protože jedna obyvatelka na ně při jednom náletu k mému domu zařvala, že na ně zavolá policajty. A byl konec. Identifikovala jsem jen jednu osobu, zbytek jsem měla nafocený. Každopádně jsem to nechtěla řešit přes policii, protože pokud následují vzory chování svých rodičů, jsou už tak potrestaní a pokud by byli biti třeba za to, že je přivedla policejní hlídka, byli by potrestáni znovu, prakticky za to, co se naučili od dospělých. Protože právě rodič jednoho toho „padoucha“ byl opravdu velmi špatný vzor. Největší paradox je trestat dítě za to, že dělá, co ho rodič naučil. Na paní jsem naštvaná nebyla. Byla jedinou osobou z domů kolem, která reagovala na to, co musela vidět i slyšet spousta jiných lidí. Dělo se to vždy po setmění.
Začíná to prostě hlavně doma. Spousta rodičů si myslí, díky jejich výchově bitím z dětí „vychovali“ slušné lidi. Nemohou být dál od pravdy. Ta je taková, že často díky násilné výchově mají děti následky a zase pak děti často sami bijí. Protože přeberou ten vzorec chování do svého vlastního života. Naštěstí tak nečiníme všichni, zaujali jsme odlišný postoj a své děti jsme násilí nevystavovali ani nevystavujeme.
Bylo by mi to trapné a brala bych to jako své selhání, kdybych měla dělat dítěti něco, co sama vím, že neskutečně bolí na těle i duši. K žádné lásce nepatří násilí. A nepatří ani do civilizované a zdravé společnosti.
Dříve se to neřešilo, dopady na děti nikdo neřešil. Ale máme rok 2025 a je nejvyšší čas to změnit, pokud nechceme, aby agresivita a násilí byly běžnou normou chování.
I odborníky je to potvrzeno, že nejen bití, ale i pohlavky mají negativní dopad na děti. Respektujte své děti takové, jak jsou. Jen tehdy budou děti respektovat vás.
https://www.lf1.cuni.cz/fyzicke-tresty-detem-prokazatelne-skodi-jak-moc-je-cesi-pouzivaji-1lf
