Článek
Absence zdravého sebevědomí je dle mého příčinou všech zlých věcí, které sami zažíváme anebo jsme jich přímo či nepřímo svědky ve své rodině, okolí nebo zprostředkovaně přes média. Sebevědomý člověk nemá potřebu hrát nějakou roli, je sám sebou a ví, že není potřeba, aby ho měl každý rád. To stejně zařídit nejde. Někdy se jen domníváme, že nějaké nedokonalosti máme, protože se srovnáváme s ostatními. Zdravě nastavené sebevědomí je proto nejlepší obrana proti zlým jazykům všeho druhu. A pomoci nám hodně může náš vlastní mozek. Můžeme začít tím, že nebudeme mluvit o nedostatcích, ale odlišnostech.
Je třeba si uvědomit, že nejsme chodící těla ani roboti, sestavení na objednávku. Jsme celek, který tvoří naše osobnost i tělo, naše myšlení, názory, charakter, schopnosti i odlišnosti. Díky sebevědomí vnímáme svou hodnotu, aniž bychom se srovnávali s jinými lidmi a bez ohledu na jejich mínění. Nezanechává pak na nás stopy, když o nás říkají druzí něco negativního, je to pouze jeden jejich pohled na nás, ale ne nutně pravdivý. Sami víme, že zdání někdy klame. Kdo má zdravě nastavené sebevědomí, dokáže rozumně a mnohem lépe zvládat i různé nepříjemné situace v životě, ať je to špatná známka, prohra v soutěži, ztráta zaměstnání, partnera nebo třeba majetku.
Sebevědomí máme v ideálním případě vypěstované již od útlého dětství. Rodiče by nás měli vychovávat jako silného člověka, který si váží sám sebe a půjde si za svými sny bez svazujícího pocitu, že tím ztratí lásku svého rodiče nebo svých nejbližších, když jejich představa je odlišná od vůle dítěte. Anebo, že musí dělat něco, aby si ji zasloužilo. Dítě by mělo být podporováno v tom, o co se samo zajímá a co mu činí radost, mělo by rozvíjet svůj talent a schopnosti.
Když je dítě rodičem plně přijímáno, tak nemá problém být přirozené, nedělá věci proti své vůli, nebojí se jinak obléknout, ohradit se vůči špatnému zacházení, říci upřímně vlastní názor a hájit vlastní přesvědčení. Tím získává další sebejistotu, sebedůvěru. Díky tomu si umí bez problémů vymezit vlastní hranice a chránit samo sebe i v kolektivu nebo partnerství, protože si cení samo sebe a tak je v pořádku.
Někdy se dětství zrovna nevyvede a sebevědomí chybí. Důvodů je dost. Dítě je ignorované, urážené, vysmívané a dokonce bité, k čemuž patří i pohlavky, strkání nebo ponižující tresty, protože i ty dítě zasahují minimálně psychicky, snižují jeho důstojnost. Dítě pociťuje křivdy, cítí se méněcenné, nemá pocit bezpečí, které potřebuje s rodiči mít, ztrácí se důvěra v ně coby nejbližší osoby. Vším tím jsou způsobeny komplexy méněcennosti, pocity dětí, že nejsou dost dobré, protože nesplňují představy svých rodičů, ze kterých vzešlo. Nízké nebo nulové sebevědomí je obrovský průšvih. Ne vždy je to úmysl rodiče dítěti škodit, dříve to mohla být jistě i nevědomost, automatické vzorce z vlastní výchovy, které si člověk sám nepřehodnotil. Nemá smysl někoho zpětně lynčovat. Ale je doba, kdy ty informace jsou a každý k nim má přístup i zdarma. Tak není důvod se na nevědomost či vlastní výchovu se vymlouvat. Cesta ke změně znamená ty věci jasně pojmenovat, případně si je vzájemně vyříkat a v sobě si to nastavit pro svůj život lépe. Zakomplexovaný člověk škodí lidem okolo sebe. Tím si ale své komplexy nezahojí.
Se sebevědomím roste i naše spokojenost
Je právo každého z nás žít svůj život podle svých vlastních snů a přání a nikoliv dle snů někoho jiného, rodiče nevyjímaje. Dítě má právo vybrat si koníčky, zájmy, školu a tedy povolání, které chce vykonávat. Jsme šťastní, když děláme, co milujeme.
Největší zodpovědnost máme všichni v první řadě sami k sobě. A to, jak věci cítíme a co je pro nás důležité, víme hlavně my sami. Nikomu nepatříme, jsme svobodné bytosti. Pocit méněcennosti je velmi špatný základ do života, ale opravdu se dá řešit. Je ale nutno na tom pracovat a není to hned. Je potřeba si srovnat hodnoty a vnímání sebe sama.
Nejlepší cesta, jak takové věci nemuset řešit v dospělosti a nepromarnit vlastní život anebo jeho velkou část, je dávat dětem to, co opravdu potřebují, tedy lásku bez podmínek, respekt, zájem, podporu. Aby ty děti zase v dospělosti totéž dávaly svým partnerům a partnerkám. Poté, co si zvolí vhodné protějšky ve svém přirozeném, pravdivém „vydání“. A pak zase svým dětem. Kdo má problém se sebevědomím, ten přistupuje k ostatním s přetvářkou. A tím pádem na sebe lepí protějšky, které se k němu nehodí. Protože najít k sobě vhodný protějšek lze jen tehdy, že jsme upřímní k sobě i k potencionálnímu partnerovi a on k nám.
Pokud jsme tedy neměli to štěstí, abychom vyrůstali plně přijímaní, podporovaní a milovaní se vším, co k nám individuálně patří, vždy máme možnost s tím něco udělat. A nejlepší doba, kdy s tím začít, je vždy teď hned. Stačí se jen rozhodnout. Chybějící empatie je největším důkazem toho, že si má člověk něco vyléčit a k tomu je nutno ty věci „otevřít“.
S každou fackou, ponížením, shazováním našich pocitů, s křivdami a bitím či sexuálním násilím, se v době dětství snažíme víc a víc obrnit, abychom vydrželi i to, co nenávidíme a uvnitř víme, že se nám to nemá dít. Jsme v režimu přežití. Některé děti situace omlouvají tím, že za vše mohou ony samy, jiné se snaží ty křivdy kompenzovat tím, co milují. Třeba zpěvem, sportem, čtením a podobně. S každým selháním rodiče roste bolest a vzdor dítěte. Některé s tím bojují navenek, jiné uvnitř, tam to může o to více pak bobtnat a jiné si s tím vůbec neumí poradit a ty negativní prožitky jen posílají dál. Šikanují ostatní verbálně i fyzicky, ničí věci, vyrušují ve škole, jsou vulgární a dělají naschvály. Vysmívají se dětem s nadváhou nebo kvůli známkám, chovají se špatně k učitelům, perou se. Ony sami někdy totéž zažívají doma a jinak to, bohužel, neumí. Šikanované děti jsou obvykle těmi, které jsou sami něčím vnitřně ublížené. Nedokáží na to ale adekvátně reagovat, ubližují sobě i ostatním, nemluví o tom (zejména introverti), neřeknou si o pomoc. I proto, že nemají dostatek sebevědomí a přijímají to, co o nich říkají druzí. A točí se tom tím pádem stále dokola. Co si člověk nevyléčí, nezahojí, to se potáhne celým jeho životem a může ničit život i druhým.
Agresor si vždy vybírá hlavně slabé jedince. Muž ženu, žena slabšího muže, rodič dítě, dítě slabší dítě, třeba menší a mladší anebo zvíře. U zvířat často ubližování začíná. Když máte zdravě sebevědomí, tak se vás nemůže dotknout, když se vás někdo snaží shodit, protože víte, kdo jste a jste se sebou v pohodě, přestože znáte i své slabší stránky. Každý je máme, není důvod se kvůli tomu cítit méněcenný. Ať už si myslíte, že nemáte „ideální“ postavu, neumíte běhat, matematiku nebo jazyky. Každému z nás bylo dáno něco jiného. Navíc ideální je pro každého z nás něco jiného, je to vždy o úhlu pohledu. Každý je pro někoho krásný a nejkrásnější, skvělý a nejlepší, chytrý a nejchytřejší a podobně. Nejkrásnější je člověk vnitřně spokojený, protože to se promítá i do jeho celkového působení a charisma, a to bez ohledu na čistě fyzickou krásu.
Ani to, jestli ničím obzvlášť nevynikáte, vás nečiní nulou. Kdyby nebylo průměrných lidí, neměli by ti ostatní vedle koho vynikat. Kdyby nebylo plnějších lidí, neexistovali by hubení a naopak. Kdyby nebyli vysocí lidé, neexistovali by ani ti malí. Nebýt lidí holohlavých, nebyli by vlasáči a podobně. To vše nás činí odlišnými, originálními. Jinak bychom byli všichni stejní. To, že jsme rozdílní, má nějaký důvod. Jsme prostě lidi, ne klony.
Naším hlavním úkolem je, abychom se poznali, respektovali a tudíž přijímali s tím, co nám bylo naděleno. A pečovali o sebe tak dobře, jak to jen jde. A tím je myšleno hlavně naše nitro. Naše vnímání, pocity, naše potřeby. Je přirozené i chtít vypadat lépe a nějak se krášlit. Oblečením dokážeme podpořit to, co se na nám líbí více a odpoutat pozornost od toho, s čím se úplně nechceme chlubit. Někomu vadí kratší nohy, jinému větší boky. Ale je nejlepší to neřešit a soustředit se na to, co máme na sobě nejraději. Péče o sebe zahrnuje ale i dobré stravování a pohyb, protože je to otázka zdraví. Duševní i fyzické zdraví je propojeno, vzájemně se ovlivňuje.
Nenechte se ovlivňovat tím, že po vás někdo chce, abyste vypadali dokonale. Není potřeba vypadat jako celebrity a někomu se podobat, je důležité být sám sebou, přirozený. Najít si svůj styl, ve kterém se dobře cítíme. Pokud po něčem toužíme, měli bychom si za tím jít, i když to jiní vidí jinak. Protože jde o naplnění vlastního života, nikoliv někoho jiného na úkor sebe.
Nenechte se odradit od toho, co je pro vás důležité. Neničte sebe, abyste potěšili jiné. Komu na vás opravdu záleží, ten vás naprosto upřímně a vždy podpoří v tom, co milujete vy sami. I kdyby to nechápal a i kdyby to pro něj znamenalo, že byste bydleli daleko, měli někoho jiného, i kdyby měl o vašem životě jinou představu a musel se vás třeba vzdát. Kdo vás miluje, ten vás nikdy nebude blokovat v tom, po čem toužíte. Protože chce, abyste byli šťastní. A kdo vás brzdit chce, ten vás nemiluje, jen s vámi manipuluje. A to si musí vyřešit sám v sobě. Je to jen váš život a máte jej ve svých rukou, proto neškoďte sobě a ani jiným pro svůj vlastní prospěch. Cesta ke štěstí není v tom, že budete hrát nějakou roli sebe sama, ale že budete autentičtí a přesto sami se sebou v pohodě.
