Článek
Nejvyšší hodnotou jsou naše životy a zdraví. Psychické i fyzické, přičemž obojí se navzájem ovlivňuje. Peníze jsou pouze potřebou a neměly by být na prvních místech, stejně jako majetek či moc. Dokud budou za týrání, ublížení na zdraví, sexuální zneužití, znásilnění, zabití a další skutky podmínky a směšné tresty, tak se vnímání násilí ve společnosti nezmění. Je potřeba dát společnosti jasnou informaci, že nebude takové jednání bagatelizováno a bude tvrdě a natvrdo trestáno. Bezpodmínečně.
Tyto skutky, tím spíše opakující se, mají v různé míře celoživotní následky. Nezapomenete nikdy, s některými se poperete, ale ve své podstatě vám vždy negativně změní nebo přímo zničí vlastní život. Minimálně vás připraví o velkou spoustu času. A ten nelze vrátit ani nahradit. Souvislosti mezi samotným skutkem nebo skutky a následnými problémy v životě si mnoho lidí ani nemusí uvědomovat.
Jak mohou znalci nebo soudci vůbec vyslovit, že oběť nemá a nebude mít žádné následky? Na základě čeho tak posuzují? Z toho, že o nich oběti nemluví, nedokáží či nechtějí skutek rozebírat, opakovat a ventilovat ty nejhorší pocity, protože se snaží o jejich utlumení, díky čemuž dokáže třeba i vcelku normálně fungovat? Nebo proto, že se oběť snad dokonce dokáže usmát? Je snad důkazem toho, že je v pohodě to, že se nesnaží spáchat sebevraždu?
Mezi námi se vyskytuje mnoho lidí, na kterých nepoznáme, že jsou na dně. Dokáží maskovat opravdové pocity, i když jsou týraní, bití, omezovaní a úplně nešťastní. I ve chvíli, kdy jsou psychicky na dně a v hlavě se jim motají myšlenky na ukončení života. Protože nechtějí nikoho obtěžovat, dělat svým blízkým starosti, nechtějí přehnanou pozornost, nemají nikoho, na koho by se s důvěrou obrátili a na cizí nechtějí. Někdy možná proto, že na starost a pozornost nejsou zvyklí, nedostávalo se jim toho ani v dětství. Někdy se maximálně snaží být v pohodě i přes okolnosti. Úsměv je často jen maskou. Neumíme často číst správně emoce. Úsměv vnímáme jako štěstí, zamračenost nebo absenci úsměvu jako naštvanost. Bolest asi jen ve spojitosti se slzami. Někdy ale člověk nedokáže brečet ani tehdy, když má důvod a obrovskou bolest. Jsou lidé, kteří své emoce nedokáží sdělovat vůbec. Zlé prožitky dokážeme odsunout do pozadí, jako by se nic nestalo. Uzavřeme to do jakéhosi pouzdra. I tak to může plíživě nebo i zřetelně narušovat celý život včetně vztahů.
Je trestuhodné, že je někdo vystavován ještě dokazování, že týrání, psychické, fyzické a sexuální zneužívání na něj mělo a bude mít vliv a jak velký. Mělo by zde být jasné „Samozřejmě ano“. Mírné posouzení následků je proti rozumu, protože předjímat, jestli dotyčná osoba zvládne tyto skutky vůbec překonat, nelze. Pokud se to povede, tak jen s velkou námahou, což není zásluha nikoho jiného než oběti a není to polehčující okolnost ani důvod bagatelizovat dopady samotných skutků a snižovat za ně tresty.
Mnoho let přemýšlím, jaké vnímání a myšlení mají ti, kteří o těchto skutcích rozhodují. Kdo jsou, jaké mají vnitřní nastavení, jaké chování považují za přijatelné. Asi je jasné, že během své práce trochu otupí, ale schopnost uvědomit si následky a pochopit roli oběti, je nutná. Nejsou to čísla spisů, ale lidé. Děti, ženy, handicapovaní, senioři, fyzicky slabší jedinci. Nedokáži najít vysvětlení, proč se pachatelům těchto činů dostává mnohem více ohleduplnosti a empatie, než obětem. A to nejen od rozhodujících soudů, ale často i části společnosti. Jako kdyby si lidé neuměli představit, že jde o jejich dítě, sestru, ženu, matku, kamarádku, přítele či přítelkyni, babičku. Oběti jsou trestány samotnými činy, pak verbálními útoky lidí, výslechy, soudy, zkoumáním jejich často nepopsatelných stavů a navrch ještě směšným, mnohdy podmíněným, trestem pro pachatele. Jako by šlo o banální nedbalostní čin. Pachatel často odchází od soudu vítězně, zatímco oběť opět jako „nepodstatná bytost bez zastání.“ Nemluvě o (ne)přiznání finanční kompenzace, které nemůže nijak nahradit prožité zlo, ale slouží alespoň na odbornou pomoc a zlepšení kvality života. Větší odškodné než oběti činů na duši, těle i psychice, získávají celebrity za urážky a pomluvy v bulváru.
Máme vskutku zvláštní vnímání dobra a zla. Oběti často nemají zastání a oporu. Ať jde o bité a ponižované děti, které nemohou hledat útěchu ve svých rodičích a často ani prarodičích či jiných členech rodiny, zneužívané děti lidmi z blízkého, i školního prostředí, které se nemohou obrátit na rodinu ani vedení škol. I kdyby si tyto oběti samy našly pomoc v krizových centrech nebo u psychologů či terapeutů, zase mohou narazit na predátory, kteří jejich stav a zranitelnost ještě využijí k dalšímu zneužití a manipulaci. A v poslední řadě jsou tu výše trestu a rozhodnutí soudců, kteří už tak zkoušené oběti, ať jsou to děti, ženy, muži „dorazí“ směšnými tresty vyvolávající spíše dojem „neměl ses nechat chytit“, než „toto je nepřijatelné“.
Sexuologická ambulantní léčba zdá se být pouhou formalitou, viz známý případ s učitelem, který bohužel není ojedinělý. V poslední době je na programu zavedení evidence sexuálních násilníků, která se jevila jako konečně nějaký viditelný posun kupředu, přestože s obrovským zpožděním. Opět to ale vypadá na velkou starost o predátory a nikoliv o děti a společnost. Prevence a ochrana lidí, potencionálních obětí, zdá se býti naprosto nepodstatná nebo minimálně až na druhém místě, potřeba pachatelům dát maximální šance i v práci s dětmi, kterým šance na plnohodnotný život a pocit bezpečí, vzali. Snaha vytvořit evidenci pouze na několik let znamená opět krok zpět. Predátoři se nezmění povídáním s odborníkem, je to dle mého celoživotní záležitost a měl by tu být doživotní zákaz práce s dětmi bez výjimek. Tím nepřichází o šance, jsou přece na svobodě. Rozhodování o zaměstnávání pracovníků se záznamem v zařízeních s dětmi (nejen školních) by nemělo být na libovůli a posouzení ředitele. Ti očividně ochranu dětí nemají vždy na prvním místě. Pachatelé takových činů moc dobře ví, co činí a že je to špatně. Oni mají možnost volby, na rozdíl od dětí i jiných napadených. Mohou se jít léčit. Kdyby totiž nevěděli, že je to špatně, tak by se tím nijak netajili. Pokud mají rodiče povinnost posílat děti do školy, pak školy by měly být povinné maximálně ochránit jejich ratolesti i před hrozícím nebezpečím, nejen s rozsudkem.
Co o naší společnosti vypovídá přístup k těmto záležitostem? Že ochrana dětí, žen či jinak zranitelných osob před útrapami nepatří v této zemi mezi priority. A že to, co je běžné a tedy bráno jako normální, není často zdravé.
