Článek
Dánský režisér Joachim Trier zaujal před pěti lety příběhem současné ženy Nejhorší člověk na světě, který natočil v široké mezinárodní koprodukci v Norsku. Také jeho poslední film, Citová hodnota, se odehrává v této severské zemi a najdeme tu i stejnou hlavní představitelku Renate Reinsveovou. Snímek získal Velkou cenu na festivalu v Cannes, zvítězil v Evropských filmových cenách, kde získali herecké ceny i hlavní představitelé, přičemž Stellan Skarsgård už obdržel i Zlatý glóbus. V této chvíli je snímek nominován i na devět Oscarů.
Film jde jednoznačně ve šlépějích největšího skandinávského režiséra, Švéda Ingmara Bergmanna, a to spíše po mírně odlehčené a více optimistické linii jeho tvorby, která ovšem nijak nezastírá hlubší traumata a zákruty psychologických profilů jeho hrdinů. Nikoli však na rovině dusivých dramat, ale na úrovni sice mírně seversky pochmurných, ale přesto aktivně a spíše pozitivně vystavěných příběhů.
Velice silné je už uvedení do filmu. Ten začíná slohovou prací, kterou kdysi napsala dívka jménem Nora o jejich rodinném domě, půvabné dřevěné vile: dům, už nyní zaplněný vzpomínkami předchozích generací, ožíval zvuky otce-režiséra a matky-psycholožky i jejich dvou dcer, a změnil se poté, co otec od rodiny odešel…
Střih na dobu současnou: otec Gustav je významný režisér, který už ale dlouho nic nenatočil, matka přednedávnem zemřela; z třicátnice Nory (Reinsveová) je velmi oceňovaná divadelní herečka, zatímco mladší Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaasová) má manžela, sedmiletého syna a povolání zcela vzdálené umění. V rodném domě nikdo z nich nebydlí, stále jim ale patří a mají k němu silné vazby, scházejí se tady.
Režisér Gustav (Skarsgård) se rozhodne natočit ještě jeden velký film, který by měl pojednávat o rodinných vztazích – a přeje si, aby hlavní roli představovala Nora, s myšlenkou na ni jej právě psal, a točit by ho chtěl právě v jejich domě. Snímek by se tak mohl stát jejích novým sblížením, obzvláště tehdy, kdyby jejího filmového synka představoval její reálný synovec. Nora ovšem striktně odmítá, ani Agnes není z angažování syna nadšená. Gustav tedy volí náhradní řešení, populární americkou herečku Rachel (v podání někdejší dětské filmové hvězdy Elle Fanningové). Postupně se ale ukazuje, že tenhle příběh zkrátka musí být rodinný, a že si své představitele tak jako tak najde…
Jak moc naše kroky ovlivňuje minulost, vzpomínky na dětství i osudy našich rodičů a prarodičů? Propisují se proběhlé události nějakým způsobem do stěn domů, kde vyrůstáme? Jsou to i navzdory neustále se proměňujícímu vybavení i vnějšímu nátěru stále tytéž domy? Je možné obnovit dávno zpřetrhané rodinné vazby, když se budeme dostatečně snažit? Čím to, že dvě sestry, které vyrůstají spolu, mohou být ve svém vztahu ke světu tolik odlišné? A mohou si i v dospělosti něco důležitého předat? A jakou roli v tom všem může hrát umění? Dokáže scénář zpřítomnit a možná i napravit to, co se stalo v dávných dobách?
Všechna tato témata film jemně otevírá, nenabízí na ně jednoznačné odpovědi, ale vnímavému divákovi je nabízí, aby v něm zarezonovala. Pravda, v linii režisérovy matky, která, jak se ukáže, spáchala sebevraždu, když byl malý, otevírá retrospektivně i jedno čistě norské trauma, a to mučení odbojářů za dob nacismu, které je jednak dobově podmíněné, jednak s ním jen obtížně mohou nějak pohnout hrdinovy dcery; velká část motivů je ale natolik univerzální, že není divu, že snímek vzbudil zaslouženě celosvětovou pozornost.
Zdroje:
Tisková zpráva pro novináře k filmu Citová hodnota, Aerofilms.
Dům, otec a dvě dcery, Katolický týdeník 1/2026.
