Článek
I když ho třeba neslavíte, jeho historie určitě stojí za pozornost – a třeba ho po seznámení s ní vezmete i na milost. Zvláště když zjistíte, že za ním stojí i jedna česká princezna!
Na 14. února bývá na severní polokouli obvykle dosti zima a počasí zrovna nevybízí k laškování na mezi, přesto bývá právě tento den, spojovaný se jménem světce Valentýna, považován v mnoha zemích za svátek všech milujících a milovaných, kteří si mají svou lásku připomínat a projevovat. „Nikdy neškodí se prostřednictvím svátků seznámit s historií a obyčeji jiných národů. Jak a zda ho oslavíme, je na každém,“ říká k tomu Valburga Vavřinová, česká odbornice na svátky, která napsala mimo jiné i knihu o svatém Valentýnu.
Světec z dávných dob
Jak se tomu vlastně má s oním světcem, kterému svátek vděčí za jméno?
Svatý Valentýn měl žít ve třetím století, a proto nepřekvapí, že o jeho životě není známo téměř nic určitého, jen více či méně barvité pověsti. Pravdě nejpodobnější tradice hovoří o tom, že se jednalo o biskupa z města Termi, který byl jako křesťan zajat, mučen a posléze popraven při svém pobytu v Římě dne 14. února roku 273.
Tak jako mnoho jiných svatých na sebe ovšem jeho osoba nabrala mnohé další vlastnosti. Jedna legenda například vypráví, že oddával zamilované páry i přes výslovný zákaz císaře Claudia, který si nepřál, aby se mladí mužové ženili, protože novomanželé nemohli jít do války, a jemu se pak nedostávalo vojáků. Právě to přivedlo neohroženého světce za mříže a na smrt. Další příběh hovoří o tom, že Valentýn těsně před svým stětím zázračně vrátil zrak a sluch dceři svého žalářníka. Pozdější verze hovoří dokonce o tom, že se do dívky zamiloval. (Pověst příliš neřeší, že by se mu něco takového jako biskupovi přece stát nemělo…) Před smrtí jí poslal lístek, který podepsal „Tvůj Valentýn“ – tím se vysvětluje dnešní tradice posílání valentýnských přáníček.
Anglický básník a česká princezna
Legendy jsou legendy, ale jak vlastně tradice patrona zamilovaných vznikla? Valentýn byl totiž po mnoho století nejspíš jen jedním z mnoha svatých v církevním kalendáři.
Spojení římského světce a milujících lidí pochází až od britského spisovatele jménem Geoffrey Chaucer (1343–1400). Tento středověký literát, dvořan a politik se dostal i do osnov českých škol, pro většinu našinců ale znamená jen jedno z mnoha jmen opakovaných k maturitě. V Anglii je pochopitelně znám daleko více, jeho Canterburské povídky (připomínající Boccacciův Dekameron) jsou povinnou četbou, a proto není divu, že se právě jedno jeho dílo stalo základem pro všechny budoucí slavitele Valentýna.
A další věc, která bude pro Čechy velice zajímavá – u počátku slavení Valentýna stála česká princezna Anna (1366–94), dcera Karla IV. a Elišky Pomořanské. Zasnoubila se a v roce 1382 uzavřela sňatek s anglickým králem Richardem II. Plantagenetem. „Geoffrey Chaucer napsal na počest zasnoubení mladého páru báseň Ptačí sněm – vyprávění o tom, jak si ptáci o dni svatého Valentýna vybírají životní družku,“ říká Valburga Vavřinová. „Snad že se novomanželé, které do svatebního lože přivedly politické důvody, do sebe skutečně zamilovali, neupadla zásnubní báseň v zapomnění a básník tak neúmyslně založil tradici 14. února, dne svatého Valentýna, jako oslavu zamilovaných.“
Je pravděpodobné, že některé legendy o světci jako ochránci milenců jsou přímo dílem Chaucera či jeho žáků, nebo že si je přinejmenším velice přibarvili. Hlavním důvodem slavení zrovna 14. února totiž nejspíš bude oblíbená (a dnes vyvrácená) středověká představa, že právě v polovině února se v Británii párují ptáci, kterou Chaucer ve svém díle využil.
Přáníčko pro všechny milé
Valentýn se tedy stal patronem milujících lidí už ve čtrnáctém století, a výraz „být něčím Valentýnem či Valentýnkou“ se rozšířil natolik, že ho najdeme třeba i v Shakespearově Hamletovi, kde jej v originále používá Ofélie. Móda posílání milostných přáníček v tento den ale pochází z doby pozdější – rozšířila se v 18. století, a od začátku byla také spojena s posíláním květin či sladkostí milovaným osobám. Také tato novější tradice pochází původně z Anglie, do dalších zemí včetně zámoří se rozšířila až později.
Dříve se přáníčka vyráběla podomácku, dnes už je samozřejmě seženete v obchodech. Na valentýnském přáníčku neboli valentýnce ovšem vůbec nemusí být uvedené jméno odesílatele! Jedná se tak o příležitost pro nesmělé a nešťastně zamilované lidi, aby aspoň nějak projevili své skrývané city. A pro ty, kteří netušili, že se v jejich okolí někde schovává tajný ctitel, příležitost porozhlédnout se a zkusit ho vypátrat.
Mezi staršími dětmi a dospívajícími je potom věcí cti dostat co nejvíce valentýnek, protože to svědčí o velkém zájmu o danou osobu. Traduje se, že nejhorší valentýnka je ta, kterou vám tajně posílá vaše maminka, abyste nezůstal jediný, kdo žádnou nedostal. Ovšem očekává se, že valentýnská přání pošlou i ti, kteří žijí v manželském svazku, aby potěšili své dlouholeté partnery, takže se rozhodně nejedná jen o záležitost pro mladé… A víte, kdo dostává každoročně nejvíce valentýnek? Učitelé ve školách!
A co u nás?
V českých zemích se začala valentýnská tradice nesměle prosazovat od počátku devadesátých let. Lístky, které by si lidé posílali a ve škole je pak počítali, u nás ovšem nijak zvlášť nezdomácněly. Valentýn je tu spíše brán jako příležitost pro zamilované dvojice, aby se spolu vydaly někam na večeři a předaly si dárky. A právě to nejspíš vede k představě komerčního a umělého svátku.
Co takhle si vyzkoušet něco méně okázalého – třeba poslat milované osobě právě onu kartičku, překvapit ji nějakým hezkým skutkem nebo jí prostě jenom říci, že ji mám rád?
Zítra je svatý Valentin
A brzo musím vstát,
Aby mě zahléd u okna
A měl mě navždy rád.
(Ofélie v Hamletovi Williama Shakespeara, překlad Martin Hilský)
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Valentine%27s_Day
Valburga Vavřinová: Abeceda sv. Valentýna, Krásná paní, 2012.
Osobní mailová korespondence s Valburgou Vavřinovou.
Shakespeare: Hamlet, překlad Martin Hilský.
