Článek
Film režiséra Craiga Brewera s originálním názvem Song sung blue je neokázalým příběhem o tom, že v životě je třeba se nikdy nevzdat, a to i navzdory tragédiím.
Podobných hudebníků, jako byli Mike a Claire, je po celém světě spousta. Umějí dobře zpívat a hrát na hudební nástroje, slušně vypadají – ale jejich talent a kontakty nejsou a nikdy nebudou takové, aby se z nich stali skutečně slavní a úspěšní umělci. Protože je ale hudba těší a baví, vystupují a koncertují, často společně ještě s dalším občanským povoláním – a jednou z možností je naučit se výborně skladby někoho podstatně slavnějšího a na vystoupeních pak zprostředkovávat tento zážitek lidem, kteří se na proslulého hudebníka nedostanou.
Mike a Claire Sardinovi, kteří skutečně žili a působili v osmdesátých a devadesátých letech, tedy nebyli v tomto směru nijak zvlášť výjimeční. Jejich příběh je ovšem přesto velice zajímavý, a to i pro ty, kteří možná ani neznají Neila Diamonda a neorientují se ve světě venkovských lokálů a druhořadých maloměstských hudebních sálů. Padesátník Mike (Hugh Jackman), rozvedený otec, který vídá svou mladičkou dceru jen jednou za čas, a čtyřicátnice Claire (Kate Hudsonová), matka dospívající dcery a syna-školáka, žijící s nimi a svou matkou v dosti bídných podmínkách, jsou na začátku oba tak trochu životní ztracenci, kteří se ale snaží svůj úděl přijímat s optimismem a neztrácet víru v to, že bude lépe, stejně jako lásku k muzice.
Zpočátku je oba potkáváme jako účastníky povrchnějších show, kde vystupují coby imitátoři různých zpěváků, k čemuž patří i kostýmy a paruky – společně se ovšem rozhodnou tento způsob prezentace odvrhnout a najít si něco přece jen autentičtějšího. Samozřejmě v mezích svých možností – naučí se výborně písně Neila Diamonda a ty potom, bez snahy o přesnou imitaci, ale spíše o předání vřelosti v podání při zachování vlastního autentického projevu, prezentují. A jejich vystupování má úspěch. Kromě toho zjišťují, že si velice dobře rozumějí, a jejich sblížení, sňatek a následně harmonické manželství ukazují, že tihle dva k sobě opravdu patřili.
Jenže život není pohádka. Ve chvíli, kdy se jim daří nejlépe, udeří nečekané neštěstí – do Claire narazí auto, ona následkem nehody přijde o nohu a jak se zdá, také o sílu do života. Muž to s ní však nevzdává, přestože to znamená jít dělat prozaičtější zaměstnání, a snaží se ji spolu s dětmi všemi způsoby vrátit do života – což zahrnuje i pobyt na psychiatrické klinice. A poté, co Claire skutečně novou sílu k žití najde a obnoví se i jejich společné vystupování, promluví do jejich osudu pro změnu Mikeovy potíže se srdcem, které dlouhodobě bagatelizoval…
Podle nástinu děje by se zdálo, že tolik neštěstí, problémů a nových vzestupů, které dvojici poskytnou, snad ani není v životě možné, a že scenáristé si trochu zapřeháněli. Není tomu ale tak – osudy Sardinových byly skutečně podobné jako ve filmu, Claire navíc dodnes vystupuje. Změnou oproti realitě je jenom fakt, že zatímco na plátně je vše shrnuto do doby zhruba dvou až tří roků (soudě mj. podle stále stejných představitelů dětí), ve skutečnosti spolu dvojice strávila bezmála dvacet let života. Života, který nebyl vůbec jednoduchý, ale ve kterém je láska, rodina, hudba i optimismus dokázaly vést dále.
Zdroje:
Tisková zpráva pro novináře k filmu Smutný song, Cinemart.
https://en.wikipedia.org/wiki/Claire_Sardina
Společně se smutnou písní na rtech, Katolický týdeník 7/2026.
