Článek
Režisér Dylan Southern si vybral ke zfilmování deset let starou knihu Maxe Portera, která vyšla v češtině pod názvem Žal je to s křídly (přesnější překlad původního názvu Grief is the thing with feathers by ovšem zněl Smutek je ta věc s pírky), z osobních důvodů. Sám přišel v dospívání o několik dobrých přátel, proto mu téma vyrovnávání se s tragédií bylo blízké.
Ve filmu sledujeme rodinu autora komiksů (v podání Benedicta Cumberbatche), kterou postihla ztráta maminky. V krátkých retrospektivách, spíše flashbacích, zjišťujeme, že zemřela zcela nečekaně, na následky neštastného pádu v kuchyni, kdy se udeřila do hlavy a bez pomoci postupně vykrvácela. Otec se tak musí vyrovnávat nejen s tím, že kdyby přišel dříve, mohla by žít, tak samozřejmě s péči o dva synky v mladším školním věku (ve ztvárnění skutečných bratrů Richarda a Henryho Boxallových). První scény působí až komicky, a použité v jiném žánru by takové skutečně byly, pokud by se nejednalo o drsnou životní skutečnost: tatínek zapomněl koupit mléko, připálil tousty a jeden z chlapců si musí vzít na tělocvik špinavý úbor, protože rodič se zkrátka ještě k praní nedostal.
Brzy ale vidíme dramatické dopady nečekaného odchodu maminky na rodinu. Především otec se dostává do depresivních stavů, zmítají s ním výčitky a neschopnost situaci přijmout a vystavit si život znovu. (Chlapci naopak nesou věci překvapivě statečně.) V té chvíli dostává snímek novou, surreálně-hororovou rovinu: postava jakési napůl lidské vrány, kterou tatínek nakreslil, jako by vystoupila ze stránek sešitu, začala k němu mluvit, pohybovat se po době a snad i fyzicky jeho obyvatele ohrožovat. Tento mírně strašidelný podtext, který chvílemi poukazuje až na klasické Hitchcockovy Ptáky, tu ale není žádnou samoúčelnou „lekačkou“: jejím prostřednictvím se tu materializuje jak bolest a strach, tak vyhlídka na naději a konkrétní řešení věcí. Strašidelný Vrán (český překlad volil tuto variantu, neboť jde o muže) tak sice do hrdiny někdy klove a říká mu zraňující slova, zároveň ale nutí jeho, a později i jeho syny, aby věc přijali, postavili se k ní a řešili ji. A když tatínek posílá Vrána pryč, bytost se zobákem ho varuje, že ten, kdo přijde po ní, by mohl být ještě horší. A skutečně: přichází ne zcela konkrétní děsivá bytost, která už hrdinu opravdu nešetří a ničí, a která je jednoznačnou metaforou propadání do naprostého šílenství. A tak pak v dojemné scéně tatínek i synové ošetřují Vrána, zraněného v souboji s příšerou, a prosí ho, aby jim neumíral a zůstal s nimi…
Všechny strašidelné obrazy a bytosti tu tak slouží dosti zřejmému účelu: ukázat, že smutku a beznaději se člověk nesmí poddat, ale zároveň od něj nemůže utíkat; že je nutné si ho prožít, i s jeho temnou, nepříjemnou stránkou. Film se zároveň nenápadně otírá o některé zažité stereotypy: zde zejména spojené s postavou psychologa, který se snaží členy rodiny léčit s pomocí zavedených postupů a formulek. Kromě toho se nebojí jistého odlehčení, představovaného jak otcovou zmíněnou nepraktičností, tak třeba jeho povzdechnutím před rodinnou přítelkyní ve směru k jeho ženě: „Ona by to zvládala mnohem lépe než já. Ona by byla mnohem lepší vdova!“ nebo obavě z toho, aby manželka nezměnila jen v „sérii anekdot“, jako mu to připadá z vyprávění její matky.
Čelit smutku tedy není jednoduchá ani krátkodobá záležitost – a někdy je k tomu třeba, jako zde, obejmout své strachy, přeneseně i doslovně.
Zdroje:
Tisková zpráva pro novináře k filmu Křídla smutku, Cinemart.
https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Porter_(writer)
https://en.wikipedia.org/wiki/Grief_Is_the_Thing_with_Feathers
Smutek přilétá na vraních křídlech, recenze, Katolický týdeník, 17. února 2026.
