Článek
Litevská režisérka Gabrielé Urbonaité má sice teprve třicet dva let, její první film Renovace ale ukazuje, že dědictví socialismu je v postsovětských republikách stále velmi silně přítomno. A že bydlení v panelových „králíkárnách“, byť třeba právě procházejí rekonstrukcí, má dopad i na současnou generaci, která ve třiceti letech řeší jiné problémy než jejich rodiče a má jiné možnosti, ale také i své strachy a úzkosti. Dědictví minulosti se pak prolíná s politickou situací v Evropě, která je pro Litevce kvůli sousedství Ruska ještě naléhavější.
Režisérka se netají svým obdivem k polskému režisérovi Krzysztofu Kieślowskému, a na snímku je to od prvního záběru znát. Podobně jako polský klasik umístil do sídliště pozdně socialistické Varšavy svůj nepřekonatelný cyklus Dekalog, kde aktualizoval biblické Desatero, a ukázal v melancholicky laděných příbězích šedivost i zvláštní půvab těchto míst, kde se splétají lidské osudy, přivádí i Urbonaité svou hrdinku Ilonu (Žygimantė Elena Jakštaitė) do jednoho takového panelového domu na okraji Vilniusu.
Mladá žena už má mnoho ze současných sebevědomých a zcestovalých Evropanů: studovala v Norsku, dnes z tohoto jazyka překládá. Stejně tak to, že se teprve sestěhovává se svým přítelem, svatbou si ještě není jistá a o dětech uvažuje zatím jen neurčitě, i když má za chvíli oslavit třicátiny.
Na druhou stranu je to dívka velmi citlivá a vnímavá, dny zpravidla tráví sama při překládání, a sídliště, které se jí zpočátku vůbec nelíbí, k ní začne hovořit svým jazykem. Hluk způsobovaný dělníky se pro ni stane běžnou kulisou, problémy s vodou a starými trubkami ji sblíží se sousedy, ať už je to starý pár předsedy bytového družstva a jeho ženy nebo rozvedená uprchlá Běloruska s dětmi.
Hlavní katarzní úlohu v příběhu pak tvoří ukrajinský dělník Oleh, který se jednoho dne zčistajasna zjeví na Ilonině balkóně s tím, že jí bude vyměňovat okna. Velmi brzy se mezi nimi vyvine překvapivé přátelství, kdy se ukáže, že Oleh ve své vlasti působil jako malíř a má veliký přehled, teď zde žije s ženou a dítětem a rozmýšlí, jestli se má vrátit své zemi na pomoc. Společné čaje a cigarety na balkóně otevřou u vnímavé Ilony nové pohledy na svět, na druhou stranu neuniknou pozornosti a žárlivosti jejího přítele Matase, který pracuje jako turistický průvodce. A přimějí ji ptát se, zda má vůbec její vztah se snoubencem ještě budoucnost…
Rekonstrukce paneláku samozřejmě plní symbolickou roli a vzbuzuje mnoho dalších otázek: je možné zakrýt stopy minulosti tím, že uděláme novou, zateplenou fasádu? Jak moc jsou stále přítomná dávná dědictví? Nebylo by třeba udělat hlubší úpravy (v tomto případě trubek), než jen ty povrchové? V ději lehce probleskují jak odkazy na socialistickou minulost, tak na bolestnou současnost blízké války, a zároveň na životní styl dnešních třicátníků, kdy se mnozí z nich, jako parta přátel ústřední dvojice, chtějí jen bavit. To všechno spojené do krátkého období vlastně všedního života, jaký může prožívat mladá žena ve spoustě obdobných bytů ve východní Evropě.
Ke konci filmu režisérka trochu opouští posmutnělou náladu založenou na drobných postřezích ve prospěch velkých gest, nicméně její snímek nakonec nechává v divákovi více než výraznou naději. Panelák s novou fasádou působí přece jen lépe, možná vřeleji; hrdinka se bude nejspíš ještě nějakou dobu hledat, ale svůj život teď vidí zase z jiné perspektivy, což ji do budoucna jistě obohatí.
Zdroje:
Tisková zpráva pro novináře k filmu Renovace, Artcam.
Příběh mladé ženy z litevského sídliště, Katolický týdeník 44/2025.
