Článek
Když do Hukvald, tak za Janáčkem – napadne asi každého, kdo si vybavuje ze základní školy, který slavný skladatel se kde narodil. Tak jako k Antonínu Dvořákovi patří Nelahozeves a k Bedřichu Smetanovi Litomyšl, patří k Janáčkovi tohle malé město na kraji Beskyd.
Návštěvu proto zahájíme v jeho muzeu – to se nachází v domku na konci městečka, který ale, jak se dozvíme, není skladatelovým rodným domem. Ten najdeme na náměstí, v budově bývalé školy, kde dnes sídlí informační centrum, dozvídáme se.
Tady Janáček pracoval
V domě, kde Janáček v posledních letech svého života pobýval, dnes najdeme místnosti vybavené v podobném stylu, v jakém byly zařízeny tenkrát. Uvidíme tu jeho pracovní stůl, klavír, jídelní stůl a další dobový nábytek. „Pracovával v levém přízemním pokoji, zalitém zrána i odpoledne slunečním jasem a svitem bohaté zeleně, u psacího stolu v sousedství velkého harmonia.“
Leoš Janáček (1854–1928) přišel na svět v Hukvaldech v rodině učitele, který podle dobového zvyku také hrál v kostele na varhany, stejně jako jeho žena. Narodilo se jim čtrnáct dětí, z nichž devět se dožilo dospělosti, a měly spolu po celý život velmi blízký vztah. Muzikálně nadaný Leoš nastoupil v jedenácti letech na hudební klášterní školu v Brně, později studoval také v Praze, Vídni a Lipsku. Nakonec se usadil v Brně, kde působil jako varhaník, dirigent, profesor na konzervatoři a samozřejmě jako skladatel, jehož dílo bylo pevně spojeno s milovaným lašským krajem a lidovou hudbou.
Romance a tragédie
V muzeu nám povyprávějí také o tom, jak vypadal soukromý život slavného skladatele. V sedmadvaceti letech se oženil se svou šestnáctiletou žákyní Zdenkou Schulzovou. Daleko slavnější Janáčkovou „pozdní múzou“ byla však o mnoho let mladší vdaná Kamilka Stösslová, se kterou udržoval romantický vztah v posledních letech svého života. Podle všeho se jednalo o ženu sice půvabnou, ale dosti jednoduchou, která zřejmě složitou duši skladatele příliš nechápala – navzdory tomu jej ovšem inspirovala k jeho nejkrásnějším dílům.
Skladatel měl s manželkou dvě děti, synáček Vladimír ale zemřel jako malý. Velice smutný osud měla i Janáčkova dcera Olga. Dožila se sice dospělosti, žádné štěstí ji ale v životě nepotkalo. Krásná dívka bývala od malička často nemocná, trpěla angínami a revmatismem.
K tomu se ještě velmi nešťastně zamilovala – proto uvítala, když ji strýček pozval do Petrohradu, kde působil. Olga tu hledala nejen zapomnění, ale chtěla se tu také zdokonalit v ruštině, přála si stát se překladatelkou. Našla tu ovšem smrt – nakazila se tyfem, vrátila se ještě do milovaných Hukvald, ale ani pobyt tady už ji nedokázal zachránit. Zemřela jako dvacetiletá a její smrt velmi zasáhla do otcovy skladatelské tvorby.
Po Janáčkovi tak nakonec nezůstali žádní potomci – byť po světě dodnes žijí jeho příbuzní, potomci mnoha jeho sourozenců, se kterými prý ale muzeum neudržuje žádné kontakty.
Dodejme ještě, že v domku prožil skladatel i úplný konec svého života – zemřel sice v Ostravě, ale jen proto, že ho právě tam odvezli z Hukvald do nemocnice, když onemocněl zápalem plic.
Liška hukvaldská
A teď už k lišce Bystroušce – jak si také většinou pamatujeme ze školy, nevymyslel ji původně Janáček, ale brněnský spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Ten o tomhle rezavém zvířátku napsal nejdříve povídání pro děti do novin – a liška se měla původně jmenovat trochu složitěji, Bystronožka. Protože se ale tehdy ještě odevzdávaly texty psané rukou, kdosi v redakci přečetl jméno špatně a překřtil ji na Bystroušku. Těsnohlídkovi se ovšem nové jméno líbilo, a tak lišce zůstalo až dodneška. Později vyšlo povídání i knižně – a jeho veselé povaze a určení pro děti odpovídá to, že skončí šťastně, svatbou Bystroušky s lišákem Zlatohřbítkem. Když se prý ozval Těsnohlídkovi Janáček s tím, že ho lištička zaujala, nedokázal spisovatel zakrýt velké překvapení. „Vy z toho chcete dělat operu?“ podivoval se nad svým dětským textem. Ale jak dnes víme, opera nejen vznikla, ale sklidila velký úspěch a hraje se dodnes – i když u Janáčka liščí příběh pokračuje, a nakonec příliš šťastně neskončí…
Dnes se ani nechce věřit tomu, že lištička se nenarodila v Hukvaldech – najdeme ji tu totiž všude. Červená liška je dnes i ve znaku města, spolu s hradbami a lyrou, jak si můžeme všimnout na malé radniční budově. Liška je také průvodkyní zdejší naučné stezky Leoš Janáček očima dětí. Děti se tu zábavnou formou dozví třeba o tom, jaké lidové písničky skladatel využil ve své hudbě, a vyzkouší si odpovědi na různé kvízové otázky.
V informačním centru v budově, kde se, jak už víme, narodil Janáček, nás vítá dřevěná liška a potom mnoho jejích tváří v podobě většinou dosti vkusných suvenýrů s tímhle zvířátkem. Najdeme tu Janáčkovu pamětní síň a výstavní galerii, která dává prostor současným umělcům.
Hrad biskupů i husitů
Teď je ale vhodný čas k návštěvě Hukvaldského hradu – dnes je vlastně, přesněji řečeno, zříceninou, ale mohutnou, se zachovalými hradbami, příkopem, ochozy i několika místnostmi. A především s nádherným výhledem do kraje.
Na hradní vrch se dostaneme oborou, kde můžeme při troše štěstí zahlédnout stádo daňků a muflonů, kteří se tu volně popásají. Cestou si také máme možnost vyzkoušet hudební nástroj, kde jsou mezi dvěma kmeny zavěšeny popsané kusy dřeva. Pomocí dřevěného kladiva zjistíme, jaký zvuk vydává javor, jasan, lípa nebo modřín. Při šplhání povšimneme si také sedmi mohutných buků s obrovskou spletí kořenů, které si tu našly cestu na povrch.
Samotný hrad pochází ze 13. století a není jisté, kdo jej nechal původně postavit – nejčastěji se uvádí Arnold z Hückeswagenu, říšský hrabě ve službách Přemysla Otakara I. Hrad často měnil majitele a býval dáván do zástavy, ponejvíce však býval majetkem olomouckého biskupství. Postupně se měnil v pevnost, která nebyla nikdy vojensky dobyta. Mezi jeho zajímavými majiteli se objevuje třeba proslulý husitský vojevůdce Jan Čapek ze Sán, který v Hukvaldech aké zemřel. Na hradě se shromáždili obránci země v době nájezdů Turků a také tu byl vezněn jistý podezřelý kanovník Jan Philopon Dambrovský, obviněný z otrávení hned tří biskupů. V 18. století byl hrad opuštěn a rychle chátral, místní ho používali jako zdroj stavebního kamene, a zkázu pak dokonal požár – navzdory tomu (a také díky velké rekonstrukci ve století minulém) je dodnes majestátní a důstojnou stavbou, která na město seshora dohlíží.
Pověsti o hukvaldském hradě
O hradě se povídají spousty napínavých pověstí. Obchází tudy prý duch nebohého preclíkáře Světlíka, který odmítl dát svou jedinou krásnou dceru do služby zlému hukvaldskému pánovi, hejtmanovi z Harasova, a raději ji dobře schoval. Rozlícený pán jej dal nejdříve mučit, a když ani tak nepromluvil, dal ho zaživa zazdít do hradních stěn. Veselejší je vyprávění o hradní kuchařce, která se tak zabrala do vaření hrachové kaše, až si nevšimla, že hrad právě dobývají Švédoví (kteří jej ovšem ve skutečnosti, jak víme, nikdy nedobyli). Když konečně vzhlédla a viděla vojáky, popadl ji vztek, vykřikla, že pro takovou chásku vařit nebude, a vařechu zapíchla do hrachu. A z té jasanové vařečky pak vyrostl za dvě stě let mohutný jasan, který byl dlouho strážcem hradu…
A ještě jednou liška
K hlavní hradní budově nás dovede celkem pět bran. Při prohlídce nevynechejme hradní kapli svatého Ondřeje, všimněme si, kde býval v příkopu psinec, a v jedné ze zachovalých místností si přečtěme o zdejších taktéž zajímavých prehistorických nálezech. Z několika věží pak máme nádherný výhled do beskydských vrchů, které tu pozvolna přecházejí do roviny. Vidíme odtud Štramberk s jeho proslulou věží Trúbou a na obzoru na severu už obrysy velkého města – Ostravy.
A na závěr se vrátíme k lišce Bystroušce, jak jinak. Její bronzovou sochu totiž najdeme v hradní oboře. Bohužel se už jedná o kopii, protože tu původní před několika lety nějaký nestydatý vandal odnesl a nikdy se nenašla. Lištička má splnit přání tomu, kdo ji pohladí po oblýskaném ocásku – a mnozí si sahají také na čumáček, tlapky či ouška zdejší nejslavnější obyvatelky.
Zdroje:
Prohlídka muzea Leoše Janáčka v Hukvaldech.
Brožura hukvaldského hradu s pověstmi.
Tabule hukvaldské naučné stezky.
