Článek
Režisér Vojtěch Strakatý patří k zajímavým příslibům českého filmu a vzhledem k tomu, že jeho první snímek měl premiéru ani ne před rokem, se zdá, jako by svůj nástup do tuzemské kinematografie vzal opravdu rychle, když už nyní uvádí na plátna kin film druhý. První dojem ovšem klame: jak předchozí After Party, tak současné Na druhé straně léta vznikaly několik let, od natočení po premiéru uplynul vždy nějaký čas (v tomto případě rovné dva roky) a jejich blízké uvedení do kin je tak spíše jen dílem náhody.
Nemění to ovšem nic na tom, že režisér, který je zároveň scenáristou, umí výborně postihnout letní atmosféru, stejně tak jako je mimořádné pochopení, které má pro své dívčí hrdinky.
Dvě asi patnáctileté kamarádky tráví poslední dny prázdnin v chatě u přehrady, kde na ně dohlíží o pár let starší sestra jedné z nich. Chodí se koupat, i když ve vodě je plno sinic, někdy grilují, hrají stolní hry – a je jim už trochu smutno, protože jedna brzy odjede studovat do Ameriky, možná i na celý rok. Rády by si zašly na druhou stranu na některou z hudebních party, ale „hlídačka“ jim to nedovolí. Pak se ale objeví ještě jedna dívka a s ní zvláštní tajemství – na jezeře uprostřed rybníka je podivná nádrž, pomocí které se lze přes jakýsi portál přenést k vodě právě do té části světa, kde byste si přáli být. K moři, k tůni uprostřed vysokých hor… Je to ale tak jednoduché, splnit si právě to, po čem toužíte, a nezůstane to bez následků?
Druhá strana léta je méně dramatická než předchozí snímek, více se orientuje na postižení nálady než na děj. Zároveň se však stejně jako After Party opírá o nenucené herecké projevy a pracuje spíše s tlumenými barvami a pomalu se pohybující kamerou. A přestože nechybí několik záběrů na mobily se sdílenými fotografiemi (zřejmě by se bez nich už současný film o patnáctiletých neobešel, i když se nabízela i varianta absence signálu), snímek z větší části asociuje jakési bezčasí, které by mohlo být dnes stejně jako před třiceti lety.
Pečlivě vybrané představitelky dospívajících dívek – Lucie Fingerhutová, Nikola Kylarová a Sofie Anna Švehlíková, společně s o něco starší Eliškou Bašusovou, která už si zahrála hlavní roli v předchozím Strakatého filmu, odvádějí výbornou práci, působí nestrojeně a přirozeně.
Film tak osciluje mezi artovým snímkem pro festivaly, filmem pro mládež a dětskou sci-fi či fantasy. Ve všech těchto rovinách má mnoho předchůdců či souputníků, a každému asi přinese některý z nich na mysl, na druhou stranu právě spojení jednotlivých rovin jej činí zajímavým a přitom i originálním.
Některé věci ponechává režisér zřejmě úmyslně nedopovězené, především skutečnost, že tři ze čtyř hrdinek mají nějaký fyzický problém či postižení, jehož původ či podstata nejsou nikde vysvětleny. Podobně nejsou nikde jasně ukázány ani hranice a pravidla onoho fantazijního světa, do kterého vstupují. Tohle odmítání doslovnosti může možná u někoho vyvolat rozpaky, nicméně poddat se letní atmosféře s kapkou tajemna se v tomto případě opravdu vyplatí.
Zdroje:
Tisková zpráva pro novináře, distributor Aerofilms.
Rozhovor s režisérem Vojtěchem Strakatým.
Tak trochu jiné léto u vody, Katolický týdeník č. 38/2025.
