Článek
Oblast severního Fríska, tedy převážně ostrovní části Německa u hranic s Dánskem, kde se hovoří vlastní řečí, nikdy nestála v popředí zájmu umělců. Snímek Ostrov Amrum, který se ještě nese na vlně 80. výročí konce druhé světové války, ovšem ukazuje, kolik půvabu tato část země má. A také jaké drobné příběhy, do nichž zasáhly velké dějiny, se tady před pár desítkami let odehrály.
Hlavní postavou je dvanáctiletý Nanning, jehož rodinné zázemí postupně vyplouvá na povrch. Žije na ostrově společně s mladším bratrem, sestrou, maminkou, která by měla každou chvíli porodit, a také tetou. Kde je otec? Jednalo se o poměrně prominentního spisovatele a příznivce nacistického režimu, který je ovšem v současné době v zajetí. O dům v Hamburku přišli a přestěhovali se, jak věří jen dočasně (do vítězství Říše) na ostrov, kde maminka vyrůstala.
Školák se tak náhle ocitá v situaci, kdy musí řešit jak určitou nevraživost mnoha ostatních spolužáků a svůj vztah k životě na ostrově jako takovému (patří sem, nebo tak úplně ne?), tak dopad současných politických událostí, kdy vidí, že myšlenky, kterým celá rodina tolik věřila, možná nebudou úplně ty nejsprávnější.
A do toho přichází strašlivá zpráva: Hitler zemřel, jak rádio hlásá, položil hrdinně život v boji za vlast. Matka se zhroutí, porodí dítě, ale přesto je stále jako omámená a především odmítá jíst. Chtěla by prý bílý chleba s máslem a medem. Ani jedno z toho ovšem není v domě ani okolí nikde snadno k mání. Nanning dojde k závěru, že ve chvíli, kdy jí tyto tři věci opatří, bude všechno zase znovu v pořádku…
Okolo tohoto bodu pak režisér vystavuje celý příběh o mírně naivním, přesto však obdivuhodném odhodlání chlapce splnit svůj úkol stůj co stůj. A až tato snaha z něj udělá opravdového ostrovana: sblíží ho s mnohými obyvateli, naučí se chytat a zabíjet i kuchat zajíce, pomáhat kamarádovu dědečkovi s lovem ryb a tuleňů, a zároveň se dozví leccos z historie svého rodu, která není zdaleka tak bez poskvrny, jak by se mu mohlo zdát. A k tomu ještě cesty na pevninu za strýčkem, při kterých se málem utopí, i když to nakonec odnese jen tetino kolo, a bitvy vybojované s dětmi, jež sem přišly ještě později než on… Podaří se mu onen vysněný chleba mamince skutečně donést? A bude pak její reakce taková, jako si představoval? Nebo bude všechno ještě úplně jinak?
Režisér Akin vypráví svůj příběh velice civilně a až na výjimky téměř nepoužívá hudby – rovněž krajina písečných dun s mořskou hladinou v pozadí je půvabná nějak mimochodem, tak, jak funguje coby kulisa chlapeckých dobrodružství. Myšlenek, příběhů a naznačených událostí se často dotkne jen tak bezděčně; velké dějiny sem zasahují, ale až na výjimky ne úplně drasticky, Nanning prochází historicky i osobně důležitým obdobím, ale nikoli pro něj přímo osudovým či tragickým. Takové příběhy se děly a dějí, a vize, která třeba není pro rodinu, jaká je zde prezentována (ostatně i pro Německou jako takové), v první chvíli tím zdánlivě nejlpeším, může, jak už víme, vést do budoucnosti správným směrem. Jediné, co by se dalo neokázale jímavému snímku vytknout, je nedořečenost některých linií (včetně té ústřední s matkou) a možná i nedostatečná reakce hlavního hrdiny na některé přece jen drastičtější situace, kterým musí čelit.
Zdroje:
Tisková zpráva pro novináře k filmu Ostrov Amrum, distributor Cinemart.
Konec války před 80 lety chlapeckýma očima, Katolický týdeník 49/2025.
