Článek
Kdysi ve 12. století při západní hranici Suzdalského knížectví stávala osada Kučkovo. Tato osada byla skryta v hlubokých lesích na břehu řeky Moskvy. Název této řeky dali původní obyvatelé těchto pustin, Finové (va - znamená ve finštině vodu). Tato osada ležela na cestě z ruského severovýchodu do původního území Kyjevské Rusi a občas sloužila knížeti nebo velmoži (šlechtic nebo člověk s vysokým společenským postavením) jako nocleh při dlouhé cestě.
Roku 1147 tehdejší suzdalský kníže Jiří Dolgorukij pozval svého spojence knížete novgorodsko-severského Svjatoslava do této osady se slovy: „Přijď ke mně, bratře, do Moskvy.“ To byla první písemná zmínka o tomto území. V roce 1156 pro větší bezpečí ji nechal v té době velký kníže Jiří obehnat valem a palisádou a vybudoval tak hrad Moskvu - dnešní Kreml.
Plán Kremlu okolo roku 1601
Původní osada Kučkovo-Moskva se lišila od jiných osídlených míst tím, že se zde sbíhaly tři zemské cesty. Ve 12. století ležela však tato křižovatka cest ještě při západní hranici suzdalského knížectví. Tím, že se později moc vladimirsko-suzdalských velkých knížat rozšířila na západ, se Moskva ocitla v centru rozsáhlého knížectví. V polovině 12.století, kdy se objevuje první zpráva o bojarském dvorci Kučkovu na řece Moskvě ztraceném kdesi v lesích severovýchodní Rusi byla Kyjevská Rus již rozdrobena na řadu vzájemně soupeřících a s každou další generací dále se štěpících údělných knížectví. Autorita velkého kyjevského knížete byla uznávána jen potud, pokud si ji mohl vynutit svou mocí. Ta však trvale slábla.
Vzestup moci vladimirského knížete, který úspěšně soupeřil s autoritou kyjevských velkých knížat, byl dán především vnitřní migrací, která zejména v 11. a 12.století směřovala z oblasti středního Dněpru na Volyň, do Haliče a na severovýchod, k hornímu toku Volhy. Důvodem této migrace bylo, že prchali před vpády Polovců, kteří pustošili jejich sídla a nezřídka pronikli až ke Kyjevu. Tak se postupně přesouvalo těžiště velkoknížecí moci z Kyjeva na severovýchod Rusi.
Za úpadek Kyjevské Rusi, mohl vpád Tatarů v letech 1237-1242. Autorita i moc velkých knížat se posunuje na severovýchod Rusi, kde se již před tatarským vpádem - v tverském a vladimirsko-suzdalském knížectví - vytvořila nová centra. Vzestup Moskvy jako nového centra Rusi nebyl však jen důsledkem vnitřní migrace a příhodné geografické polohy. Byl i jedním z důsledků tatarského vpádu.
Prvním z moskevských knížat, který dosáhl jarlyku (osvobození církve od daní pro Zlatou Hordu), na titul velkého knížete, byl Ivan Danilovič, řečený Kalita (1328-1340). Těšil se velké oblibě, protože rozdával cenné dary chudému lidu. Také často cestoval za tatarským chánem na kterého měl velký vliv a tím ustaly nájezdy tatarských výběrčí a Moskva se po čtyři desetiletí těšila spořádané vládě. Své město dal Kalita obehnat dubovou stěnou (1339) a obnovil Kremnik - Kreml, vnitřní pevnost, jíž se tehdy říkalo Dětince. Snad proto, že v tomto bezpečném místě žily knížecí děti.
Za vzestup Moskvy se podílela moskevská knížata tím, že koupí, dohodou či prostě záborem „sbírala ruské země“ a soustřeďovala stále větší moc a bohatství. Spolu s mocí, bohatstvím a autoritou moskevských knížat rostlo i jejich sebevědomí. Stále tíživěji pociťovali svoji závislost na Hordě. V době Dimitrije Donského, který sám ještě získal jarlyk na veliké knížectví od tatarského vládce Mamaje (1371), dochází již k řadě otevřených střetnutí s Tatary. Kníže Dimitrij porazil s armádou tatarského vládce Mamaje. Přesto stále byla Moskva závislá na chánech a kníže Dimitrij musel dále platit tatarskou daň. Trvalo pak ještě celé století, než se Moskevské Rusi podařilo vymanit se z tatarské nadvlády.
Roku 1480 vyhrál moskevský veliký kníže Ivan III. válku s Tatary a velkoknížectví se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území – Kazaň, Pokamí a Pouralí a pronikl až za hřbet Uralu a k dolnímu toku Obu. Jeho nástupcem se stal Ivan IV. Hrozný, který přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat od roku 1547 titulu car. Ruské carství vzniklo roku 1547, kdy si moskevský velkokníže Ivan IV. Hrozný začal dědičně nárokovat titul car vší Rusi. V letech 1552–1556 dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup k Baltskému moři a vedl války s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem.
Znak Ruského carství
17. století za vlády Michaila Fjodoroviče Romanova se podařilo získat od Poláků smolenskou a od Švédů novgorodskou zemi, další území získal na jihovýchodě. díky povstání Bohdana Chmelnického podařilo získat levobřežní Ukrajinu, expandovalo dále na Sibiř, kterou postupně ovládlo. 17. století znamenalo pro Rusko také řadu povstání, z nichž snad nejznámější je selská vzpoura Stěpana Razina.
Rozmach Ruska v 18. století
Koncem 17. století se stal ruským carem Petr I. Veliký, který roku 1700 podepsal po dlouholeté válce s Osmanskou říší mírovou smlouvu, díky níž Rusko získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit se Švédskem o Pobaltí, čímž začala severní válka trvající 21 let. Již roku 1702 získal Petr Veliký území v ústí Něvy, kde založil Petrohrad, který se stal roku 1712 ruským hlavním městem. Roku 1709 zvítězil nad švédským vojskem v bitvě u Poltavy, čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadlo Livonsko, Estonsko, Ingrie a část Karélie s Vyborgem a Rusko tak pevně zakotvilo na Baltu.
Ruské impérium
Od 18 století až do počátku 20. století se Rusko díky výbojům rozrostlo z malého knížectví na mnohonárodnostní imperiální velmoc, rozlohou největší stát světa. V roce 1917 byla v důsledku nespokojenosti obyvatel s válečnými poměry v zemi vyhlášena v Petrohradě generální stávka, která je považována za počátek Únorové revoluce. Po této revoluci vznikla Ruská republika. Carská rodina byla v roce 1918 zavražděna bolševiky, kteří před převzetím moci uvěznili nebo popravili mnoho aristokratů, což nakonec vyústilo k vytvoření Svazu sovětských socialistických republik.
Od SSSR po Ruskou federaci
Sovětský svaz byl nominálně unií svazových republik a moc měly sověty (parlamenty) včetně Nejvyššího sovětu. Skutečnou moc měla Komunistická strana, její vedoucí role byla zakotvena v ústavě a její generální tajemník byl nejvyšším představitelem SSSR. Stát byl silně centralizovaný a řízený z hlavního města Moskvy a jeho mocenského sídla Kremlu. Po smrti prvního sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina v roce 1924 se dalším vůdcem země stal Josif Vissarionovič Stalin, který zahájil rozsáhlou industrializaci a kolektivizaci zemědělství, spojené s plánovanou ekonomikou a politickým útlakem; v tzv. gulazích a během hladomoru zahynuly miliony lidí. Sovětský svaz se spolu se satelitními zeměmi východního bloku podílel na studené válce, dlouhém ideologickém a politickém boji se Spojenými státy a jejich spojenci, v němž nakonec neuspěl kvůli ekonomickým problémům, a také zahraničním a domácím nepokojům. Na konci 80. let se poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov pokusil reformovat stát politikou perestrojky a glasnosti, avšak Sovětský svaz se zhroutil a byl rozpuštěn. Práva a povinnosti Sovětského svazu převzala Ruská federace.
Zdroje:
