Článek
Období mezi polovinou 16. a počátkem 18. století představoval vznik ukrajinské politické identity, kterou charakterizuje étos svobody a občanství, jako přímý důkaz její odlišnosti od moskevské kultury samoděržaví, říká historik dějin východní Evropy Andrzej Nowak, jeden z největších znalců dějin ruského impéria.
Obrazně řečeno je Ukrajina dcerou Rusi, která se vzbouřila proti Moskvě a chtěla se vydat vlastní cestou, vytvořit na svém území vlastní identitu, obyvatelstvo a určit politický systém. Ukrajina nechtěla být součástí carského Ruska, které dobývalo další území a rozšiřovalo své území pod záminkou ochrany Slovanů, kteří chtějí být osvobozeni před tyranii jiných národů. Už v té době získalo Rusko dojem, že musí být největší zemí na světě a musí mít vliv na všechny obyvatele. To se nezměnilo ani dnes.
V 16. století se začíná formovat svobodné kozáctvo, které sehrálo důležitou roli v historickém a kulturním vývoji Ukrajiny i Ruska. V té době se objevuje název Ukrajina. V oficiálním dokumentu se vůbec poprvé objevil v roce 1590 – šlo o usnesení varšavského sejmu o sjednání pořádku ze strany Nižového vojska a Ukrajiny. „Nižové vojsko“ jsou kozáci, podle nížiny za Dněprem, v jižní části jeho toku. A právě tehdy byla tato oblast představující kolébku kozáctva pojmenována slovem Ukrajina. Pojem Ukrajina tehdy označoval územně velice omezenou oblast zahrnující kyjevské a braclavské vojvodství, v žádném ohledu se netýkal Podolí a Volyně a v té době by také nikoho nenapadlo spojovat s ním Červenou Rus, kde leží Lvov. To byly samostatné historické země, zatímco Ukrajina se objevuje právě jako pojmenování oblasti, v níž se utváří svobodné, nezávislé společenství, které úzkostlivě chrání svou svobodu, ale které může být také využíváno při ochraně hranic Rzeczpospolité.
Křehké vazby mezi Kozáky a Rzeczpospolité (polské označení pro První republiku) se z náboženských důvodů zpřetrhaly, jelikož Kozáci nebyli zbožní a tím, že byl v roce 1589 založen v Moskvě patriarchát, který měl sloužit tehdejšímu faktickému vládci Ruska Borisi Godunovovi jako nástroj expanze a podřízení všech pravoslavných, i těch v Rzeczpospolité. Král Rzeczpospolité Zygmunt III. na to zareagoval projektem Unie, která byla uzavřena o sedm let později v roce 1596 v Brestu Litevském. Brestlitevská unie měla zachovat pravoslaví jako obřad a jako tradici, ale zároveň pravoslavné uvnitř Rzeczpospolité podřídit papeži v Římě. Většina pravoslavných biskupů v Rzeczpospolité tuto Unii uznala, ale část ruských pravoslavných magnátů, jichž bylo tehdy v Rzeczpospolité plno, s tímto řešením nebyla spokojena. Nespokojenost s Unií podněcovaná moskevskou stranou však postupně pronikala i do kozáckého světa. I tak důležitá autorita jako Kyjevsko-pečorský klášter, svaté středisko kyjevského, ruského i ukrajinského pravoslaví, vyzývala, že je třeba pravoslaví před Unií chránit. Znamenalo to rozšíření politicko-společenského konfliktu o náboženský prvek. Tehdy se také objevuje pokušení obrátit se k Moskvě. Moskva je přece pravoslavným třetím Římem a má pravoslavného cara.
Perejaslavská dohoda byla tragickou lekcí pro Ukrajinu. Bohdan Chmelnický, vůdce největšího z ukrajinských povstání učinil fatální rozhodnutí, když se na cara obrátil s prosbou, aby kozáky přijal pod svůj carský patronát. Stalo se tak v lednu roku 1654 v Perejaslavi.
V Moskevském státu (gosudarstvu) poddaní přísahají, že velkému hospodáři (gosudaru) budou sloužit a radit a že mu budou upřímně přát veškeré dobro. A to, že by se ve jménu cara přísahalo, nikdy nebylo a nikdy nebude. Tobě, hetmanovi, nepřísluší o tom ani jakkoli mluvit, poněvadž každý poddaný je povinen svému gosudaru věřit. A ty, hetmane, a záporožské vojsko musíte to, o co jste cara prosili, považovat za splněné a velkému gosudaru důvěřujte, jako kdyby přísahal na Evangelium. A velký gosudar vás bude chovat v lásce a péči a ochrání vás před vašimi nepřáteli.
Tato odpověď byla pro Chmelnického šokující, jelikož věřil, že všechno bude stejné jako v Rzeczpospolité, že bude s carem jednat o smlouvě stejně jako předtím s králem. To však nebylo možné, protože car se svými poddanými nevyjednával. To znamenalo, že Ukrajina by se stala poddajnou otrockou zemi.
Chmelnický s několika dalšími svými plukovníky se proti této dohodě vzbouřily a odmítly sloužit carovi. Chtěli svobodu a chtěli bojovat za svobodnou Ukrajinu. Kyjevané nechtěli žádnou smlouvu s Moskvou, natož jakoukoli formu poddanství vůči Moskvě. Navíc proti poddanství Moskvě se postavil tehdejší kyjevský metropolita, a tedy hlava kyjevského pravoslaví, Sylvester Kosiv. Byl si vědom toho, že moskevské pravoslaví není pravdivým pravoslavím, ale že je zcela podřízeno despotické moci, což je popřením podstaty křesťanství. A s rozhořčením odmítl požadavek carského vyslance Vasilije Buturlina odpřisáhnout carovi věrnost. Perejaslavská dohoda, z níž vyplývá, že Ukrajina má být poddanou cara, má od počátku za následek vzpoury. Podle Moskvy by měla platit věčně, neboť je pro ni výhodná. A na tuto dohodu se odvolává ruský prezident Vladimír Putin. Podle něj Ukrajina patří Rusku a měla by mu sloužit.
Chmelnický však už nemohl couvnout a musel se smířit se ztrátou kozácké svobody, která znamenala moskevskou nadvládu nad Ukrajinou. V roce 1657 však zemřel a jeho nástupcem se stal Ivan Vyhovský, neohrožený kozák. Ivan Vyhovský pochopil, že je nejvyšší čas napravit omyly, které se staly, a vrátit se do Rzeczpospolité. Proto si na radě plukovníků a představitelů kozáckých mas v Haďači vyslechl návrh polských komisařů vyslaných králem Janem II. Kazimírem Vasou na uzavření nové smlouvy mezi Polskou korunou, Litvou a Rusí. Tato dohoda však vyvolalo mezi kozák a mezi elitou ukrajinského národa, který se tehdy rodil. Toto štěpení záměrně vyvolané Moskvou, mělo pro Ukrajinu ty nejstrašnější následky. Šlo totiž o dělení samotné země a ukrajinského státu. Následovalo rozdělení na dvě hejtmanství – západní a východní, podřízené Moskvě. Rzeczpospolita byla v té době vyčerpaná množstvím válek a došlo k rozdělení Ukrajiny. V roce 1667 přechází Kyjev pod vládu Moskvy, formálně na základě dohody s Rzeczpospolitou.
Odkaz Pylypa Orlyka
V roce 1672 se narodil Pylyp Orlyk, významný zastánce a mluvčí práv ukrajinského národa. V roce 1711 vydal v Benderech dokument Traktáty a ústavy o právech a svobodách záporožského vojska, který je občas charakterizován jako jedna z prvních psaných evropských ústav.
Manifest pro evropské panovníky (1712)
Kozáci mají za sebou právo lidské i právo přirozené, jehož jednou z hlavních zásad je, že národ má vždy právo protestovat proti útisku a dožadovat se navrácení toho, co mu bylo odebráno nespravedlivě a s převahou síly. Mezinárodní právo vyžaduje poskytování pomoci v krajních případech, kdy jsou občané utlačováni. Je to oprávněné a spravedlivé a je to v souladu s povinností, již ukládá křesťanství a dokonce i humanismus, přičiňovat se a zasazovat o obnovu států, které trpí útiskem pouze proto, že uvěřily ve spojenectví.
Ústava Pylypa Orlyka
Text Pylypa Orlyka upozorňuje Evropu: aby „omezila Moskevský stát, který se může v krátké době zaměřit na evropskou svobodu“
Současná Ukrajina
Ukrajina byla cela staletí dobývána, obsazována a rozdělována. Za celou dobu se různí vůdci pokoušeli o nezávislost Ukrajiny. V roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu byla Ukrajina samostatná. Měla volnost a svobodu. Ne však na dlouho. V roce 1991 byla vyhlášena nezávislost Ukrajiny, kterou uznalo Polsko, Kanada a Rusko. Do konce roku to bylo 68 států a do konce roku 1992 už to bylo 132 států. V roce 1994 bylo podepsané Budapešťské memorandum. Tuto dohodu podepsalo Rusko, USA a Velká Británie. Jednalo se o to aby se Ukrajina vzdala všech jaderných zbraní a jejich nešíření. Zárukou měla být bezpečnost a uznání územní celistvosti. V roce 2014 však Rusko toto memorandum porušilo, jelikož anektovalo ukrajinský Krym. V roce 2022 došlo k ruské invazi na Ukrajinu a anektování východní části Ukrajiny. Podle posledních vyjádření ruských představitelů patří celá Ukrajina Rusku.
Pokud se nezastaví ruská expanze na Ukrajině, uskuteční ruské impérium svůj celkový plán. A jeho celkový plán nejenže nekončí na Ukrajině, nekončí ani v Polsku, týká se celé Evropy.
Zdroje:
