Olympijská kolekce má základy v explosionalismu Vladimíra Boudníka

Návrhář Jan Černý spojil českou hrdost s Francií a přidal svůj osobitý rukopis do nové olympijské kolekce pro český olympijský tým. Nápad na vytvoření pláště, který propojuje český baloňák s francouzským trench coatem dostal na břehu řeky Seiny, kde mimo jiné bude zahájen zahajovací ceremoniál. Podle slov Jana Černého bude pohled na vlající plášť efektivnější.

Vladimír Boudník se narodil 17. března 1924. Tedy před sto lety a návrhář Jan Černý chtěl tímto výročím uctít práci Vladimíra Boudníka, který se živil jako svobodný umělec. Mimo jiné byl i grafik a malíř, autor originálních technik aktivní a strukturální grafiky. Založil vlastní umělecký směr, tzv. explosionalismus a patří k předchůdcům českého abstraktního umění. Svým dílem ovlivnil řadu svých bývalých spolupracovníků v továrně, z nichž někteří, jako Lubomír Přibyl, Josef Hampl nebo Oldřich Hamera se poté vydali vlastní cestou a dosáhli významných úspěchů. Boudník měl vliv i na celou generaci tvůrců českého informelu, kteří koncem 50. let studovali na Akademii výtvarných umění a na řadu grafiků, kteří si jeho grafické techniky osvojili.

Roku 1949 Boudník sepsal dva Manifesty explosionalismu, které prosazovaly spontánní tvůrčí akt vycházející z volné asociace. Během léta tyto manifesty rozeslal na mnoho pražských adres a také do Paříže. V březnu 1950 vytiskl ofsetem třetí dokument s názvem Explosionalismus, kde se snažil dodat další argumenty získané amatérským studiem psychologie a fyziologie. Boudník věřil, že objevil něco nového a originálního a zároveň byl nervózní ze ztráty komunikace se západním světem v důsledku spuštění železné opony.

Boudník žil stále s matkou, se kterou měl dlouhodobé konflikty. Nakonec se od ní v roce 1950 odstěhoval a žil několik měsíců jako tulák bez vody a elektřiny v bývalém skladu Kovoslužby, kde ho před umrznutím zachránil Bohumil Hrabal, který ho vzal k sobě do bytu a bydleli spolu po dobu dvou let, každý v jedné místnosti. Boudník se díky němu seznámil se světovou literaturou a prokletými básníky a svými deníkovými texty ovlivnil Hrabalův literární styl.

Boudník byl bytostně přesvědčen, že je jako tvůrce explosionalismu zakladatelem nového výtvarného směru a v obavě, aby mu nebylo upřeno toto prvenství, rozesílal dopisy svým spolužákům a na nejrůznější adresy včetně VŠUP a redakcí výtvarných časopisů a vkládal do nich ukázky svých grafických listů. Přes svou matku navázal kontakt s psychiatrem Vladimírem Vondráčkem, který jeho činnost podpořil a dal mu i některé rady a doporučení na odbornou lékařskou literaturu. 17. února 1954 utrpěl úraz hlavy a předávkoval se prášky, které mu předepsal závodní lékař. Během léčení se seznámil s psychiatry F. Písařovicem a F. Martonovou, se kterými konfrontoval své texty o explosionalismu a seznámil se s Rorschachovými testy, které překresloval. Boudník byl zklamaný, že o jeho práci nemají zájem žádné kulturní organizace, a tak alespoň usiloval o to, aby o jeho výtvarné prvenství věděli psychiatři. I po ukončení léčby s nimi v letech 1954–1956 udržoval kontakt, polemizoval o vypovídací hodnotě Rorschachových testů a zahltil je paranoidními kresbami. Kvůli tomu trpěl depresemi, patrně i meteopatií a schizofrenií a na psychiatrii se o něm zachoval objemný svazek diagnóz.

V roce 1957 se seznámil s Teklou Holéniovou, která pocházela z bohaté rodiny právníka v Prievidzi a v Praze se živila jako sochařský model. Tekla se nastěhovala do jejich libeňského ateliéru a Boudník se s ní po dvouměsíční známosti oženil. Oba se poté přestěhovali k Vladimírově matce do bytu na Kostnické náměstí, kde ale žili ve velmi stísněných podmínkách. V té době obdržel povolávací rozkaz na vojnu, ale jako čerstvě ženatý se tomu chtěl vyhnout a navštívil psychiatry v ÚNZ ve Vysočanech. Tam si pro získání psychiatrického posudku, který by ho definitivně zbavil povinnosti vojenské služby, vymyslel věci, které se staly součástí jeho psychiatrické složky a později mu uškodily. Podle tohoto posudku byl „těžká psychopatická osobnost se sklonem k depresivním stavům a suicidiu“.

Boudník se se svou ženou Teklou často hádal a ta kvůli jeho podivínství odjela ke svým rodičům na Slovensko s úmyslem se vrátit, což se nakonec nestalo. Boudník se rozhodl přivést svou ženu zpět, ale její rodiče mu to nedovolili. Nechtěli, aby jejich dcera žila s chudým umělcem. Nakonec se rozvedli a rozhodujícím se stal posudek znalce z oboru psychiatrie, který v diagnóze uvedl, že Boudník trpí schizoidní psychopatií s některými prvky paranoie. Pro Boudníka, který byl po dobu rozvodového řízení pod velkým psychickým tlakem, se stala grafická tvorba jistou terapií a vytvořil v té době svá nejlepší díla.

Olympijská kolekce pro české sportovce má své fanoušky, ale i odpůrce. Takto to bývá vždy, když se vytvoří něco nového a neobvyklého. Ale říká se, že i špatná reklama, je dobrá reklama. Například v roce 2012 byla kolekce, jejichž součástí byly gumáky, inspirovaná obrazem Amorfa od Františka Kupky, kritizovaná. Ale při slavnostním nástupu v Londýně všechny upoutala a pobavila.

Mezinárodní olympijský výbor však zařadil českou kolekci mezi sedm nejlepších zemí, jejichž sportovní kolekce podle MOV umně spojují prvky národní hrdosti, inovativního designu a současné módy. Česká kolekce se tak stala absolutní módní špičkou. Češi by měli být už teď hrdí na své sportovce, kteří budou hrdě reprezentovat české barvy a českou historii vtisknutou na módní kolekci.

Zdroje:

Vladimír Boudník

Jan Černý - rozhovor