Článek
Případ Marianny Dolińské – romské ženy, která ve stavu psychické poruchy zavraždila své čtyři děti – se stal nejen symbolem osobní tragédie, ale také učebnicovým příkladem manipulace s obrazem a historickou pravdou.
Hrůzný čin ze zoufalství
11. prosince 1923 se brzy ráno v polské vesnici Antoniówka odehrál hrůzný čin. Třiatřicetiletá romská žena jménem Marianna Dolińská, která byla bez domova a se svou rodinou byla neustále vyháněna z jedné vesnice do druhé, ve stavu zoufalství a psychické poruchy zavraždila své čtyři malé děti. Zřejmě jednala v přesvědčení, že je tak ochrání před strádáním. Šesti měsíční Žofii, 3letého Antoniho, 5letou Bronisławu a 7letého Stefana poté ve večerních hodinách pověsila na strom. Následujícího dne sama přišla na policejní stanici, kde se ke svému činu přiznala.
Z lékařských zpráv a pozdějších psaných posudků od psychiatra Antoniego Opęchowského se potvrdilo, že žena trpěla těžkou formou duševní choroby. Soudní proces se nikdy neuskutečnil, protože Dolińska byla umístěna do psychiatrické léčebny ve městě Tworki. Zde v roce 1928 zemřela a byla pochována na hřbitově u nemocnice. Vyšetřování bylo uzavřeno jako čin duševně nemocného člověka, vedeného zoufalstvím, izolací a únavou z neustálého pronásledování.
Fotografie jako nástroj propagandy
Poté, co byla zatčena, pořídil policejní fotograf několik snímků oběšených dětí. Tento otřesný obraz měl sloužit pouze jako interní důkaz v policejním spise. Místní noviny Słowo zveřejnily 13. prosince článek o vraždě, aniž by publikovaly jakékoli fotografie. Fotografie se však později dostala na veřejnost a byla zneužita.
Dne 12. prosince v 13 hodin se na policejní stanici v Radomi dostavila Marianna Dolinska, 32letá Romka, která v poslední době bydlela ve vesnici Kozłów v této obci okresu Radom, a oznámila, že 11. prosince přibližně ve 20 hodin zabila své čtyři nezletilé děti tím, že je oběsila na stromě v lese v Antoniówce, obec Radom, v oblasti stanice Rajec Poduchowny.
Ředitel ústavu Witold Luniewski, který léčil Mariannu Dolińskou, publikoval v roce 1928 článek Maniodepresivní psychóza ve forenzní psychiatrické kazuistice v lékařském časopise Rocznik Psychiatryczny (Psychiatrická ročenka), který obsahoval popisy trestných činů spáchaných pacienty. Případ Marianny Dolińské byl doplněn dvěma fotografiemi – na jedné byla zobrazena samotná Marianna, na druhé pak těla jejích dětí, které zavraždila a pověsila na strom.
První verze fotografie dětí oběšených v Dolinské je z článku V. Lunevského
Dvacet let po tragédii, v roce 1941, byla fotografie zveřejněna v nacistickém kolaboračním deníku Nowy Kurjer Warszawski. Byla k ní připojena nepravdivá legenda, že zachycuje oběti masakru spáchaného bolševiky. O další půlstoletí později, v 90. letech, se snímek začal šířit mezi veřejností jako údajný důkaz zvěrstev spáchaných Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) na polském obyvatelstvu během krvavých etnických čistek ve Volyni.
V roce 1948 vydal Wiktor Grzywo-Dąbrowski, profesor Varšavské univerzity publikaci s názvem Podręcznik medycyny sądowej dla studentów i lekarzy („Příručka soudního lékařství pro studenty a lékaře“). Tato publikace obsahovala stejnou fotografii oběšených dětí, kterou použil psychiatr Luniewski, jen byla pořízena z jiného úhlu.
Druhá verze obrázku je z učebnice V. Grzybowo-Dubrowski
V roce 2003 byl v polském městě Przemyśl odhalen památník obětem UPA. Jeho součástí byl kamenný reliéf zobrazující děti svázané drátem a zavěšené ve stejné poloze, v jaké byly vyfotografovány děti Marianny Dolińské. Památník byl až po několika letém nátlaku odborníků a Investigativních článcích novinářů odstraněn s omluvou, že se jednalo o omyl.
Fakta se ztrácí v emocích
Jak je možné, že může být taková fotografie tak snadno zneužita k jiným účelům? Důvodem je především síla a emoční náboj, který obrazový materiál vyvolává. Svou roli hraje i kolektivní paměť. Tématem se zabývá studie Wreaths and Creases: The Case of Marianna Dolińska, která ukazuje, jak může obraz vytržený z kontextu zcela změnit svůj význam a sdělení, pokud je zasazen do jiného prostředí a historické události. Jakmile k takové manipulaci dojde, je velmi obtížné uvést věci na pravou míru — původní skutečnost se postupně mění v mýtus, který se šíří po desetiletí a zarývá se v paměti celé společnosti.
U téměř každého člověka by obraz mrtvých dětí visících na stromě vyvolal silné emoce. Takový snímek je šokující, vizuálně působivý a zanechává hluboký dojem. Emočně zasažený člověk se pak snadno stává terčem manipulace — pod vlivem emocí jeho mysl ztrácí kritický odstup a obraz, zbavený kontextu, může dál šířit ve společnosti. Případ Marianny Dolińské nám ukazuje, jak snadno může být takový vizuální materiál použit v naprosto odlišných a politicky motivovaných výkladech.
V době, kdy je společnost silně ovlivňována sociálními sítěmi, memy a dezinformacemi, získává případ Marianny Dolińské mimořádně aktuální rozměr. Ukazuje, jak nebezpečné může být vizuální médium, pokud je vytrženo z kontextu a zbaveno historického zakotvení. Takový obraz může být opakovaně upravován a zasazován do různých událostí, často za účelem útoku na konkrétní státy, které vedou nerovný boj se svými protivníky.
Je třeba zdůraznit, že ačkoli zde prezentované fotografie jsou falešnými důkazy o zločinech spáchaných UPA na Polácích, existuje dostatek dalších věrohodných důkazů o těchto zločinech: polské, ukrajinské a německé dokumenty a zprávy popisující tisíce vražd bezbranných civilistů různého pohlaví a věku, masové hroby ukrývající ostatky obětí, a také fotografie stejně děsivé jako obraz oběšených dětí. Stále existují žijící, i když s každým rokem jich je méně a méně, očití svědci masakru a zvěrstev.
Tento případ rovněž poukazuje na hlubší problém ve společnosti: dáváme přednost jednoduchým, srozumitelným narativům před složitými, mnohovrstevnatými a fakticky podloženými událostmi. V dnešní době je zásadní znát příběhy skutečných obětí, které byly zneužity jako nástroj v politickém boji. Je nezbytné ověřovat informace, pátrat po historických souvislostech a nevěřit bez rozmyslu všemu, co se objeví na internetu, na plakátech nebo v útržkovitých diskusích.
Pravda je jen jedna — a skrývá se v historii. Nesmíme dopustit, aby byla pravda zneužívána k mocenským cílům a přepisování dějin.
Zdroje
