Článek
Paměť považujeme za osobní archiv reality. Věříme, že to, co si pamatujeme, se skutečně stalo tak, jak si to vybavujeme. Moderní psychologie však stále jasněji ukazuje, že paměť není pevný záznam, ale proměnlivý proces, který může být ovlivněn emocemi, kontextem i společenskými vlivy. Dva fenomény – tzv. flashbulb memories (bleskové vzpomínky) a Mandelův efekt – názorně odhalují, jak snadno může být naše jistota klamná.
Flashbulb memories, česky označované jako bleskové vzpomínky, vznikají v okamžicích silného emočního otřesu. Tento termín poprvé použili psychologové Roger Brown a James Kulik v roce 1977, když zkoumali, jak si lidé pamatují šokující události, jako bylo oznámení o atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho. Myšlenka byla taková, že emoce a překvapení vytvoří jakýsi „mentální blesk“, který jednotlivé okamžiky fixuje v paměti jako výrazný detailní obraz.
Flashbulb memories jsou typicky spojeny s dramatickými a neočekávanými událostmi – například s tím, kde jste byli, když jste slyšeli o útocích 11. září 2001, o smrti známé osobnosti nebo když se svět dozvěděl o pandemii COVID-19. Podle odborníků jsou tyto vzpomínky často velmi živé a detailní, zahrnující nejen samotnou událost, ale i okolnosti, jak jste se to dozvěděli, co jste dělali, kdo vám to řekl a jak jste se cítili.
Severní strana jižní věže krátce po zásahu
Psychologie však upozorňuje, že i když tyto vzpomínky subjektivně působí přesně, skutečná přesnost se může s časem snižovat podobně jako u běžných vzpomínek. V mnoha studiích lidé nadále velmi věří ve své vzpomínky, i když se jejich detaily ukážou jako nepřesné při opětovném testování po delší době. Například studie provedené po útocích 11. září ukázaly, že i když si lidé udržují vysokou míru jistoty ohledně svých vzpomínek, jejich přesnost se během měsíců snižuje.
Neurologické výzkumy rovněž ukazují, že amygdala – část mozku zapojená do zpracovávání emocí – hraje významnou roli při utváření a vybavování flashbulb memories. Emocionální aktivace této části může prohlubovat paměťové stopy, zejména pokud je událost osobně významná nebo překvapivá.
Existuje několik modelů, které vysvětlují, jak tyto vzpomínky vznikají. Fotografický model zdůrazňuje roli šoku a emocionálního nárůstu, komplexní model klade důraz na interakce mezi různými faktory jako osobní význam, znalosti a emocionální reakce, a emocionálně-integrační model kombinuje různé aspekty, které ovlivňují, jak silná a dlouhotrvající blesková vzpomínka bude.
Zatímco flashbulb memories jsou zakořeněny v intenzivních emocionálních prožitcích jednotlivce a posilují pocit jistoty o vlastní paměti, Mandelův efekt popisuje situace, kdy velké množství lidí sdílí stejnou chybnou vzpomínku. Tento efekt je pojmenován podle případů, kdy lidé nesprávně věřili, že Nelson Mandela zemřel ve vězení už v 80. letech, přestože zemřel až v roce 2013. Mandelův efekt se často objevuje u kolektivních omylů, jako špatně citované filmové věty nebo mylné detaily o známých produktech.
Psychologie vysvětluje Mandelův efekt tím, že paměť není statický záznam, ale rekonstrukční proces, který se při každém vybavení mění a je ovlivněn sociálními vlivy, jazykem a kulturními vzory. Odborníci jako Elizabeth Loftus upozorňují, že „paměť nefunguje jako videokamera, ale jako rekonstrukce, která se při každém vybavení znovu skládá“. Tato rekonstrukce může vést k systematickým chybám, které se následně rozšíří mezi lidi.
Rozdíl mezi oběma jevy je zásadní: flashbulb memories vznikají na úrovni osobního prožitku a emocionální reakce, zatímco Mandelův efekt funguje na úrovni kolektivní paměti a sdílených omylů. Oba však ukazují, že paměť není objektivní záznam reality, ale aktivní vypravěč, který interpretuje a někdy zkresluje události.
Výsledkem je poněkud paradoxní závěr: i když si pamatujeme věci s velkou jistotou, může být samotná jistota falešná. Paměť je flexibilní a citlivá na kontext, což je výhoda pro adaptivní chování, ale zároveň to znamená, že i ty nejživější vzpomínky mohou být nepřesné. Toto poznání má důležité důsledky nejen pro osobní život, ale i pro společenské diskuse, soudní procesy či historické interpretace, kde se často spoléhá na svědectví lidské paměti.
Zdroje
