Článek
Jmenuji se Amir. Pro někoho je to jen shluk pěti písmen, pro mě je to hrdé dědictví mých předků. V češtině to jméno znamená „princ“ nebo „vládce“, ale v kontextu českého trhu práce se pro mě stalo spíše cejchem, který mě vyřazuje ze hry dříve, než vůbec dostanu šanci promluvit.
Je to už čtrnáct let, co jsem do Česka přišel. Před čtyřmi lety jsem po složitých zkouškách a administrativním maratonu konečně získal české občanství. V kapse mám červený pas a v srdci pocit, že jsem tady doma. Vystudoval jsem technickou vysokou školu, obor strojírenství. Moje čeština není dokonalá, občas bojuji s pády nebo mi ujede slovosled, ale v technické dokumentaci a běžném hovoru se cítím jako ryba ve vodě. Přesto, když přijde na hledání práce, narážím na neviditelnou zeď.
Stejná startovní čára, jiný cíl
Moji spolužáci, Honza, Petr, Lukáš, už dávno sedí v kancelářích jako konstruktéři nebo procesní inženýři. Měli jsme stejné přednášky, trápili se nad stejnými výpočty v termodynamice a společně oslavovali tituly v univerzitním baru. Když se objeví inzerát na pozici „Junior procesní inženýr“ nebo „Technolog“, posíláme životopisy často na stejná místa.
Realita je však neúprosná. Zatímco Honzovi zazvoní telefon do dvou dnů a personalistka ho s úsměvem zve na pohovor, u mě nastává ticho. Digitální prázdnota. Moje CV je přitom v mnoha ohledech silnější, během studia jsem absolvoval dvě stáže v mezinárodních firmách a ovládám pokročilé modelování v CADu lépe než většina mých kolegů. Přesto se zdá, že kolonka „Amir Ahmadi“ působí na personalistky jako varovný signál.
Strach z neznáma?
Často přemýšlím, co se děje v hlavě člověka na druhém konci e-mailu. Je to strach z mé víry? Bojí se, že se budu pětkrát denně modlit uprostřed výrobní haly? Nebo je to prostá obava, že se nedomluvíme, přestože v životopise jasně uvádím státní občanství a úroveň jazyka?
Nejbolestnější je ten pocit „neviditelnosti“. Když nedostanete práci po pohovoru, protože někdo jiný byl prostě lepší, je to fér. Je to motivace k růstu. Ale když vás ani nepozvou, protože se zaleknou vašeho jména, je to bezmoc. Jako by moje vzdělání a dovednosti byly vymazány jedním pohledem na hlavičku dokumentu. Personalistky si možná myslí, že nezapadnu do kolektivu, že budu „jiný“. Přitom v technice mluvíme všichni stejným jazykem, jazykem logiky, čísel a výkresů.
Život mezi dvěma světy
Být muslimem v Česku a zároveň inženýrem je zvláštní disciplína. Miluji tuhle zemi, její řád a technickou tradici. Chtěl bych přispívat k rozvoji místních firem, navrhovat součástky, optimalizovat linky. Místo toho trávím večery upravováním motivačních dopisů, kde se snažím už v první větě nenápadně naznačit: „Ano, jsem Amir, ale jsem občan ČR, mluvím česky a chci jen pracovat.“
Někdy mě přepadne pokušení. Napadne mě, že si do životopisu napíšu „Marek“. Jen abych zjistil, jestli by pak telefon zazvonil. Ale pak si uvědomím, že to nejsem já. Nechci začínat svou kariéru lží. Chci, aby mě firma přijala takového, jaký jsem, jako odborníka, který se jmenuje Amir a shodou okolností je muslim.
Výzva k otevřenosti
Tento text není stížností, je to povzdech nad nevyužitým potenciálem. V době, kdy české firmy křičí, že nemají dostatek technicky vzdělaných lidí, zůstávají lidé jako já „na střídačce“. Ne kvůli nedostatku schopností, ale kvůli předsudkům ukrytým v jednom jméně.
Rád bych vzkázal všem personalistkám a vedoucím výroby: Nelekejte se jmen, která znějí cize. Za nimi se často skrývají lidé, kteří museli vynaložit dvojnásobné úsilí, aby se dostali tam, kde jsou dnes. Dejte nám šanci aspoň na těch patnáct minut pohovoru. Možná zjistíte, že ten „cizinec“ s technickým diplomem je přesně ten článek, který vašemu týmu chybí.
Moje cesta pokračuje. Věřím, že dříve nebo později narazím na firmu, kde bude důležitější to, co mám v hlavě a co umím vytvořit rukama, než to, jak se podepisuji. Do té doby budu dál posílat své životopisy s nadějí, že jednou se ozve: „Dobrý den, Amire, zaujal nás váš profil. Přijďte se nám představit.“
