Článek
Naše služební cesta do Barcelony s kolegyní Anetou měla být čistě profesionální záležitost. Měli jsme sjednané důležité setkání s klientem a potřebovali jsme doladit závěrečnou prezentaci. Po příletu a bleskovém odbavení v hotelu jsme se rozdělili a šli jsme každý do svého pokoje. Věděli jsme, že máme pár hodin volna, než se pustíme do práce, a já se nemohl dočkat, až se natáhnu a vypnu.
Zavřel jsem se v pokoji, zapnul notebook a nechal se unést do světa filmů. Přiznávám, že to nebyly zrovna ty, které by se daly doporučit na rodinné večery. Čas plynul, a já v euforii relaxace naprosto zapomněl na domluvu s Anetou. Měli jsme se sejít, abychom se podívali na poslední slajdy prezentace.
Ozvalo se zaklepání. Rychle jsem zaklapl notebook a šel otevřít. Stála tam Aneta, usměvavá a připravená k práci.
„Ahoj! Můžeme na to mrknout?“ zeptala se. „Jasně, pojď dál,“ pozval jsem ji.
Sedět v pokoji se mi nechtělo, tak jsme se rozhodli, že se přesuneme do vestibulu – přeci jen, tam je příjemnější atmosféra. Sešli jsme dolů, sedli si ke stolku a já položil notebook na stůl.
„Začneme u tebe, ne?“ navrhla Aneta. „Dobře. Já jen skočím k baru pro pití, hned jsem zpět,“ řekl jsem a odešel objednat dvě sklenice.
Stál jsem u baru, čekal na objednávku, a vtom se to stalo.
Vestibulem se rozlehly zvuky, které byste čekali v privátní ložnici, ne v hotelové hale.
Ztuhl jsem. V té chvíli mi došlo, že Aneta, aby neztrácela čas, otevřela můj notebook. A protože jsem ho jen zaklapl, aniž bych vypnul přehrávač, ten se po otevření obrazovky automaticky aktivoval a spustil to, co bylo naposledy otevřené. A s hlasitostí, kterou jsem měl nastavenou celkem vysoko.
Otočil jsem se. Aneta seděla před mým notebookem, který přehrával film pro dospělé, a na ni se upíraly desítky pohledů od všech, kteří v hale seděli. Byla rudá až za ušima. Vypadalo to, jako by si to pustila ona sama.
Mně nebylo líp. Rychle jsem zčervenal a v hlavě se mi spustil poplach: Jak tohle, proboha, vysvětlím? Můj mozek na chvíli zkratoval, a pak… pak jsem dostal záchvat smíchu. Nezarazitelný, hysterický smích. Bylo to buď zhroucení, nebo smích. Zvolil jsem smích.
Došel jsem k Anetě, rychle zaklapl notebook a snažil se tvářit, že to byl jen nemístný žert.
„Promiň, Anet, to byl… to byl hloupý vtip. Měl jsem to tam schované jako takový vtipný úvod k prezentaci,“ vypotil jsem ze sebe tu nejubožejší výmluvu na světě, i když pravda byla, že jsem na to úplně zapomněl a v tu chvíli bych se nejraději propadl do země.
Aneta na mě dlouho jen civěla. Byla uražená, ponížená a vzteklá, že jsem ji před tolika lidmi takto zostudil.
Okamžitě jsem se začal omlouvat a objednal jsem jí obrovský sladký dezert jako malou náplast s tím, že na to zapomeneme.
„Pojďme to dodělat ke mě na pokoj, tam budeme mít klid,“ navrhl jsem. Aneta neochotně souhlasila a odešli jsme.
Ráno u snídaně se to potvrdilo. Lidé si Anetu prohlíželi a někteří se lehce uchechtli nebo si zakryli ústa.
Celý den na jednání jsem měl pocit, že se na mě Aneta dívá s tichou, chladnou nenávistí, a já jsem pochopil jednu věc:
Někdy je nejlepší nechat notebook zavřený a prioritou je práce. A vždycky, vždycky, ale opravdu VŽDYCKY se ujistěte, že je přehrávač vypnutý.
Tahle služebka mě stála hodně nervů a Anetino odpuštění. Ale alespoň prezentace u zákazníka dopadla skvěle.
