Článek
Růžové brýle a sladké lži
Všechno to začalo kolem mých dvacátých narozenin. Tehdy se v mediálním prostoru naplno rozhořel trend body pozitivity. Pro mladou holku, která měla vždycky pár kilo navíc a bojovala se sebevědomím, to bylo jako zjevení. Najednou mi algoritmy na sociálních sítích neukazovaly jen vyhublé modelky, ale ženy, které vypadaly jako já. Slyšela jsem hesla jako: „Tvoje tělo je chrám bez ohledu na velikost,“ nebo „Každé kilo navíc je sexy křivka.“
Uvěřila jsem tomu. A ne jen trochu. Přijala jsem to jako svou novou identitu. Přestala jsem se vážit, přestala jsem řešit, co jím, a začala jsem věřit tomu, že pokud mě někdo nerespektuje v mých 100 kilech, prostě si mě nezaslouží. Žila jsem v domnění, že muži mě musí přijmout takovou, jaká jsem, a pokud ne, jsou to oni, kdo jsou povrchní a „nakažení“ toxickými standardy krásy.
Past „sebelásky“
Moje okolí mě v tom podporovalo. Kamarádky mi pod fotky na Instagramu psaly komentáře jako „Bohyně!“ a „Ty jsi tak inspirativní!“. Jenže realita mimo displej telefonu byla jiná. Zatímco jsem se doma fotila v odvážném prádle a přesvědčovala samu sebe, že jsem „plus-size modelka ve vlastní režii“, moje fyzička upadala.
Zadýchávala jsem se do schodů, bolely mě klouby a moje pleť vypadala neustále unaveně. Ale body pozitivita měla odpověď i na tohle: „Neposlouchej nenávistníky, i lékaři jsou zaujatí proti tlustým lidem.“ Tak jsem ignorovala i signály vlastního těla.
Nejhorší byla ta představa o mužích. Věřila jsem, že existuje zástup mužů, kteří touží přesně po mém typu postavy, a že stačí jen „vysílat tu správnou energii“. Jenže roky utíkaly a v mém životě se žádný osudový muž neobjevil. Pár krátkých známostí skončilo dřív, než začaly, a já jsem to vždy svedla na jejich „povrchnost“. Nenapadlo mě, že přitažlivost není něco, co si lze vynutit ideologií.
Třicítka jako studená sprcha
Dnes je mi třicet. Sedím ve svém bytě, dívám se do zrcadla a poprvé po deseti letech vidím pravdu bez filtrů a motivačních citátů. Ta pravda bolí.
- Nejsem „šťavnatá“, jsem obézní.
- Moje kila nejsou „sexy křivky“, jsou zdravotním rizikem.
- Muži nemají povinnost mě milovat jen proto, že já jsem se rozhodla milovat své tukové zásoby.
Body pozitivita mi v určitém smyslu zničila mládí. Místo toho, abych ve svých dvaceti letech, kdy má tělo nejvíce síly, sportovala, budovala si zdravé návyky a učila se disciplíně, strávila jsem ten čas hledáním výmluv. Věřila jsem lži, že péče o tělo (ve smyslu hubnutí) je formou nenávisti k sobě samé. Jak hluboce jsem se mýlila! Skutečná sebeláska by přece měla znamenat, že pro své tělo chci to nejlepší – zdraví, pohyblivost a dlouhověkost.
Realita, kterou jsem nechtěla slyšet
Dnes zjišťuji, že jsem celou tu dobu nepotřebovala slyšet, jak jsem úžasná taková, jaká jsem. Potřebovala jsem slyšet drsnou realitu: „Jsi tlustá a měla bys se sebou něco dělat, než si nenávratně zničíš zdraví a promrháš nejlepší roky života.“
Zní to krutě? Možná. Ale je to upřímnější než tisíc lajků u fotky, na které se sotva můžu nadechnout, protože mi korzet stahuje břicho.
Co dál?
Uvědomění je první krok, ale ten nejsmutnější. Cítím se podvedená celým tím hnutím, které mi slibovalo štěstí skrze sebepřijetí, ale místo toho mi přineslo osamělost a kila navíc, kterých se teď budu zbavovat jen velmi těžko.
Moje postava není jako z časopisu a nikdy pravděpodobně nebude. To je v pořádku. Ale už odmítám věřit tomu, že na váze nezáleží. Záleží. Záleží na ní pro můj pocit lehkosti, pro mou budoucnost i pro to, jak mě vnímá okolí. Nechci už být „inspirativní“ pro ostatní tím, jak ignoruji realitu. Chci být zdravá.
Tento článek nepíšu proto, abych někoho urážela, ale jako varování. Pokud cítíte, že vaše tělo strádá, neschovávejte se za moderní nálepky. Body pozitivita by měla být o přijetí jizev, strií nebo věcí, které nezměníme. Neměla by to být omluvenka pro rezignaci na vlastní zdraví.
Čeká mě dlouhá cesta. Musím se naučit jíst, musím se naučit hýbat a hlavně musím znovu najít svou hodnotu, která nebude postavená na lži, ale na skutečné práci na sobě. Možná jsem ztratila deset let, ale odmítám ztratit zbytek života.
