Článek
Bydlení v půldomku má své kouzlo – sdílená stěna, společný pozemek a pocit, že na všechno nejste sami. S mými sousedy, Karlem a Janou, jsem vždy vycházel skvěle. Byli to slušní lidé, občas jsme prohodili pár slov přes plot nebo si půjčili vrtačku. Nikdy by mě nenapadlo, že jedna obyčejná prosba o pomoc obrátí naše sousedské vztahy naruby.
Tma a prosba o pomoc
Bylo úterní odpoledne a venku se zrovna přehnala prudká letní bouřka. Seděl jsem u počítače, když v tom na mě přes plot začala volat Jana. Vypadala rozrušeně. „Petře, prosím tě, mohl bys mi pomoct? Vyhodilo mi to pojistky a já se v té skříni vůbec nevyznám. Karel je v práci a vrátí se až pozdě večer,“ prosila mě u branky.
Samozřejmě jsem neodmítl. Popadl jsem baterku a přešel k nim. V chodbě byla tma, jen z oken dopadalo trochu šedivého světla. Během minuty jsem nahodil hlavní jistič a v domě se znovu rozsvítila světla a naskočila lednice.
Káva, která měla zůstat v konvici
„Jsi můj zachránce! Musíš si dát aspoň kávu, než odejdeš. Trvám na tom,“ usmála se Jana a už mě vedla do obýváku. Sedl jsem si na pohovku a ona zmizela v kuchyni. Slyšel jsem cinkání hrnečků a zvuk kávovaru. Trvalo to možná trochu déle, než by člověk u přípravy pressa čekal, ale nepřikládal jsem tomu váhu.
Pak se otevřely dveře. Čekal jsem Janu v jejích domácích šatech, ale místo toho mi vyrazila dech. Do pokoje vešla v černém krajkovém prádle, které nenechávalo moc prostoru pro fantazii. Na nohou měla lodičky a v rukou nesla podnos s kávou, jako by se nechumelilo.
Scéna, kterou jsem nečekal
Položila kávu na stolek a místo toho, aby si sedla do křesla naproti, ladně vklouzla na pohovku přímo vedle mě. Cítil jsem její těžký parfém a teplo jejího těla. „Víš, Petře,“ začala tichým, zastřeným hlasem a položila mi ruku na stehno, „Karel je pořád v práci. Často se tu cítím tak… osamělá.“
Její prsty mě začaly pomalu a cíleně hladit po noze směrem nahoru. Podívala se mi přímo do očí a v jejím pohledu bylo jasné pozvání. V tu chvíli se mi v hlavě rozblikal červený maják. Tohle nebyla sousedská vděčnost, to byla past, která mohla zničit životy nám všem.
Rychlý ústup a tiché tajemství
„Jano, nezlob se, ale zapomněl jsem, že mi na sporáku běží minutka. Musím hned jít,“ vyhrkl jsem první výmluvu, která mě napadla, a vyskočil jsem z pohovky tak rychle, až káva v hrnečku vyšplouchla. „Petře, počkej…“ zkusila to ještě, ale já už byl v chodbě. „Díky za kávu, měj se!“ zavolal jsem a prakticky vyběhl z domu.
Od té doby uplynul nějaký čas. Karlovi jsem nikdy nic neřekl. Je to fajn chlap a nechci mu ničit manželství nebo vyvolávat válku přes zeď našeho společného domu. Jana se ke mně chová, jako by se nic nestalo, ale v jejích očích občas vidím stín rozpaků.
Já jsem se však poučil. I když jsme stále sousedé, dávám si velký pozor na to, abych k nim na pozemek nevstoupil, pokud vím, že Karel není doma. Některé jističe je prostě lepší nechat vypnuté.
