Článek
S příchodem umělé inteligence a programů pro tvorbu a úpravu obrázků jsem byl naprosto nadšený. Vnímal jsem to jako úžasnou hračku, nekonečné hřiště pro kreativitu. Zpočátku to byla neškodná zábava. Zkoušel jsem vtipně upravovat fotky z našich výletů, posezení s přáteli, přidával jsem komické filtry a absurdní pozadí. Všichni se smáli, a já si užíval ten pocit, že dokážu lusknutím prstu přetvořit realitu.
Závislost na digitálních fantaziích
Jenže ta nevinná zábava se brzy překlopila v něco jiného – v posedlost. Objevil jsem temnější stranu možností, které AI nabízí. Začal jsem si stahovat obrázky žen z mého okolí, které jsem si pamatoval z mládí, z Facebooku, z práce, ze studia. A co bylo nejhorší, zaměřil jsem se i na dvě sestry mojí přítelkyně. Ty stovky fotek jsem si uložil do svého mobilu a AI se stala mým nástrojem pro plnění… no, řekněme imaginárních přání.
AI mi dovolovala měnit vše – oblečení, pózy, dokonce i prostředí. Byli to obrázky v plavkách, v punčocháčích, školních uniformách. Byl jsem fascinován, jak snadno mohu z nevinné profilovky vytvořit cokoliv, co mě zrovna napadlo. Cítil jsem neomezenou moc nad těmito digitálními fantaziemi. Moje „modelky“ dělaly, co jsem jim řekl, a já jsem trávil hodiny a hodiny upravováním a hromaděním těchto výtvorů. Dnes se za to stydím, ale tehdy jsem si myslel, že to je jen neškodné ventilování fantazie, které se přece nikdy nedostane ven.
Okamžik, kdy se zhroutil můj svět
Jednoho líného večera jsme seděli s přítelkyní v obývacím pokoji na gauči. Povídali jsme si, popíjeli víno. Pak se natáhla pro můj mobil se slovy, že si jen pošle poslední fotky z víkendového výletu na svůj telefon.
A pak to přišlo.
Jakmile otevřela galerii, zůstala zaskočená. V horní části obrazovky jí vyskočily nejnovější složky. Desítky, ne-li stovky, upravených fotografií. A hned v náhledu uviděla upravené fotky její sestry.
Bylo už pozdě na to cokoliv skrývat nebo mazat. Vzala si můj mobil a s tupým naštváním a rostoucí hrůzou projížděla jednu fotku za druhou. Na gauči zavládlo ticho, které bylo horší než jakýkoliv křik.
„Kde jsi to, proboha, vzal?“ zasyčela. „To je… jenom AI,“ koktal jsem. „Je to jenom zábava. Já ty fotky dělal, to není skutečné, přísahám.“
Když se dostala k těm stovkám mých digitálních „kreací“ – zvláště k těm, kde figurovaly její sestry v kompromitujících pózách, které jsem si navymýšlel – emoce vybuchly. Nastala obrovská, ničivá hádka. Argumentoval jsem, že je to jen software, že se to nikdy nestalo, že to jsou jen pixely.
Ona viděla jen zradu. Zradu důvěry, zradu hranic, které se nikdy neměly překročit. Viděla, jak jsem zneužil digitální portréty lidí, na kterých jí záleží, pro své sobecké a pokřivené fantazie.
Následky: Samota a cejch
Nakonec mě opustila. Odešla a nechala za sebou jen prázdný byt a pocit naprosté beznaděje. Co však bylo horší, nezůstalo to jen mezi námi. Nechtěla si nechat pro sebe, jak hluboce jsem ji zranil. Všem v okolí se zmínila, jaké jsem to prase.
Dnes je v mém okolí jen málo lidí, kteří o této mé úchylce nevědí. Ztratil jsem přítelkyni, důvěru jejích sester a respekt většiny přátel. Ta „neškodná zábava“ mě stála všechno.
Dávejte si v dnešní době pozor, co ukládáte, jaké aplikace používáte a co si myslíte, že zůstane v soukromí. Umělá inteligence je neuvěřitelný nástroj, ale v nesprávných rukou se stává zbraní.
AI dokáže i z nevinné fotky u moře nebo z maturitního tablo udělat obsah, který by se vám nelíbil. A ve chvíli, kdy takový obsah vyplave na povrch, je už jedno, že je to „jen AI“. Důsledky jsou zcela reálné. A mě stály lásku a pověst.
