Článek
Jmenuji se Klára. V září mi bylo dvacet a poprvé v životě jsem spala za dveřmi, které nepatří mým rodičům. Studentská kolej na okraji Brna – šedý panelák, nekonečné chodby, společné sprchy a pocit, že se konečně můžu nadechnout.
První tři týdny byly nevinné. Balení krabic, seznamování se spolubydlícími, přednášky, skripta, kafe o půlnoci. Pak jsem si jednou večer v posteli otevřela telefon a stáhla jsem si tu aplikaci. Ne Tinder. Tu druhou. Tu, kde profilová fotka může být jen černý čtverec a bio může obsahovat jen jedno slovo: „poslušná“.
První zpráva přišla do pěti minut. Adam, 24 let, doktorand fyziky, 185 cm, „hledám někoho, kdo umí poslouchat a umí se ptát prosím“. Odpověděla jsem mu ve 23:14: „Já umím obojí.“
Schůzka byla domluvena na následující středu v malé kavárně naproti koleji. Přišel v tmavě modré košili s vyhrnutými rukávy, dlouhé prsty, lehce neupravené vlasy a hlas, který zněl, jako by mě už předem svlékl. Seděli jsme u okna, venku pršelo a já cítila, jak mi pod stolem naskakuje husí kůže.
Po druhém espressu se naklonil blíž a zeptal se tiše, skoro šeptem: „Máš ráda, když ti někdo říká, co máš dělat?“
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že to musí slyšet i lidi u vedlejšího stolu. „Ano,“ vydechla jsem. „Pak půjdeme ke mně.“
Jeho pokoj byl v patře nad tím mým – stejný typ, jen o dost uklizenější. Když zavřel dveře, zhasl hlavní světlo. Zůstala jen malá stolní lampička s teplým oranžovým stínidlem. Vzduch voněl po jeho sprchovém gelu a po knihách.
„Klekni,“ řekl. Žádný křik, žádný rozkaz. Jen klidný, pevný tón. A já klekla. Na koberec, který byl trochu drsný, přímo před jeho nohy. Poprvé v životě jsem cítila, jak se mi třesou kolena z něčeho jiného než ze zimy nebo strachu.
Vzal hedvábný šátek – černý, měkký, voněl po něm. Svázal mi ruce za zády. Ne příliš pevně, jen tak, abych cítila odpor, kdykoliv se pokusím pohnout. Pak začal pomalu rozepínat knoflíky mé košile. Každý knoflík byl jako malý rituál. Když mi sundal podprsenku, zastavil se. Jen stál a díval se. Dlouho. Tak dlouho, až jsem začala cítit, jak mi po vnitřní straně stehen stéká pot.
„Prosím…“ zašeptala jsem, ani nevím proč. „Prosím co?“ „Dotkni se mě.“ „Řekni to celé věty.“ „Prosím tě, Adame… dotkni se mě. Chci to.“
Teprve tehdy se dotkl. Nejdřív jen konečky prstů – lehce přejel po bradavkách, pak dolů po břiše, pak po krajích kalhotek. Když mi je konečně stáhl dolů, byl jsem už tak mokrá, že to bylo vidět i při tom slabém osvětlení.
Sedl si na postel, přitáhl si mě mezi nohy. Jazykem začal pomalu, skoro mučivě pomalu. Kroužil, zastavoval se, zase začínal. Když jsem se začala neovladatelně třást, najednou přestal. „Ještě ne,“ řekl. „Ne dřív, než ti to dovolím.“
Dalších čtyřicet minut mě držel na hraně. Prsty, jazyk, pak dva prsty uvnitř a palec na klitorisu – vždycky přesně v momentě, kdy jsem měla přijít, zpomalil nebo úplně přestal. Brečela jsem touhou. Doslova. Slzy mi stékaly po tvářích a já jsem ho prosila, opakovaně, nahlas, bez stínu studu.
Když mě konečně nechal přijít, bylo to jako výbuch. Celé tělo se mi zkroutilo, svaly se stáhly, vykřikla jsem tak hlasitě, že jsem se sama lekla. Zakryl mi ústa dlaní, přitáhl si mě k sobě a zašeptal do ucha: „Dobrá holčička.“
Pak mě rozvázal, položil na postel a jen mě držel. Dlouho. Beze slov. Jen jeho ruka mi hladila záda a já jsem se pomalu vracela do reality.
Od té noci se všechno změnilo.
Každý týden jsme si domlouvali „setkání“. Někdy jen půl hodiny před přednáškou – rychle, tvrdě, proti zdi. Někdy celou noc – s očima zavázanýma, s ledem na kůži, s jeho hlasem, který mi nařizoval, abych se sama hladila.
Uvědomila jsem si, že svoboda není jen o tom, že můžeš dělat cokoliv. Je také o tom, že můžeš někomu dovolit, aby ti cokoli nařizoval. A že když to uděláš správně, je to ta nejsvobodnější věc na světě.
Teď je leden. První semester skončil. Adam odjel na půl roku do Německa na stáž. Ale já vím, že až se vrátí, budu na něj čekat. Na kolenou. S hedvábným šátkem v ruce. A s jediným slovem na rtech:
„Prosím.“
