Článek
Kdykoli se s někým bavím o své práci, vidím v jeho očích závist. „Páni, ty děláš na 100 % z domu? To je sen! Žádné dojíždění, nikdo tě nehlídá…“ Vždycky jenom pokývám hlavou a usměju se, protože navenek to zní skvěle. Ale uvnitř? Jsem si jistý, že jsem asi divný. Mně totiž šéf a kolegové chybí.
Dělám technickou podporu pro zahraniční firmu, starám se o celý region Česka a Slovenska. Je to zodpovědná pozice a mám naprostou volnost. Když to řeknu na rovinu: jsem autonomní, efektivní a nikdo mi nekouká přes rameno. Jsem pánem svého času. Jenže ta svoboda má pachuť samoty.
Dvě věty za dva týdny
Moji kolegové a šéf sídlí v Rakousku. Vídáme se jednou za rok, když na týden navštívím centrálu. Je to týden plný energie, smíchu, brainstormingu u kávy a najednou si uvědomím, jak vypadá ta skutečná firemní kultura. Pak se vrátím domů a zase ztichne.
Má komunikace se šéfem? Je to esence efektivity, ale smrt pro vztah. Každý týden, maximálně jednou za dva týdny, máme rychlý check-in, který je vyřešený ve dvou větách. „Ahoj, jak to jde? Máš dost práce?“ A já odpovím: „Jde to dobře, práce mám dost.“ A konec. Hotovo.
Chybí mi to lidské. Chybí mi, že by se šéf zeptal: „Hele, a co ten tvůj problém s X? Už jsi ho vyřešil? Jak ti s tím můžeme pomoct?“ Chybí mi to mentorství, ta neformální rada, která se nevejde do e-mailu.
Ticho po pětiminutovém brainstormingu
Nejvíc mi ale chybí kolegové. Chybí mi ten ranní rituál, kdy si jdu pro kafe, potkám Honzu z marketingu a prohodíme pár slov o včerejším fotbale. Chybí mi, když se zaseknu na nějakém technickém oříšku a můžu se otočit na židli k Lence a říct: „Hele, pět minut, potřebuju se s tebou rychle poradit, co si o tom myslíš?“
Místo toho sedím u stolu, civím do dvou monitorů, a když narazím na problém, musím se proklikat deseti chaty, sepsat detailní dotaz v angličtině, počkat a doufat, že mi někdo odpoví rychle a bez zbytečných nejasností. Ta spontánní kreativita a rychlé řešení u tabule neexistuje.
Bojím se, že jsem jen „zdroj“
A tak se pořád točím v kruhu. Plním si své úkoly na 100 %. Region CZ/SK šlape jako hodinky. Ale je těžké cítit se jako součást týmu, když jsi jen avatar v chatovací aplikaci, a ne člověk, kterého šéf zná. Bojím se, že pro ně nejsem kolega s nápady, ale jen zdroj, který generuje výsledky a neměl by volat, dokud nemá opravdový problém.
Vím, že je na mně, abych s tím něco dělal. Vím, že musím být proaktivní. Zkusit ten coworking, navrhnout delší hovor se šéfem. Ale zároveň je to frustrující. Člověk by čekal, že po letech práce v téhle formě to pomine. Nepřišlo to. Jsem na volné noze ve firmě, a ta samota je občas horší než ten nejhorší pondělní meeting. A ne, vážně nejsem divný. Jsem jen člověk, kterému chybí ta základní lidská interakce.
