Článek
Ideální začátek: Slušnost, která otevřela dveře
Když jsem inzeroval svůj byt 2+1 po kompletní rekonstrukci, měl jsem jasnou představu o nájemnících. Hledal jsem někoho spolehlivého, kdo ocení novou kuchyňskou linku, moderní nábytek a klidnou lokalitu. Mezi zájemci se objevil mladý romský pár. Musím přiznat, že jsem na začátku neměl žádné předsudky. Působili velmi kultivovaně, byli čistě oblečení, usměvaví a při prohlídce projevovali o byt opravdový zájem.
Smlouva se podepisovala v atmosféře vzájemného respektu. Měli stabilní příjem, kauci složili bez mrknutí oka a jejich vystupování bylo natolik „roztomilé“ a pokorné, že jsem nabyl dojmu, že jsem našel ideální nájemníky, o které se nebudu muset starat. První tři měsíce probíhaly naprosto standardně. Byt jsem dvakrát navštívil na ohlášenou kontrolu – vše bylo uklizené, vyleštěné a nájemné chodilo na účet vždy o den dříve, než muselo. Získali moji plnou důvěru.
Bod zlomu: Když se z 2+1 stane ubytovna
Problémy začaly plíživě po půl roce. Nejdříve přišla SMS od sousedky zespodu, že se v bytě často do noci hlučí. Pak následoval telefonát od předsedy SVJ: „Pane majiteli, v tom bytě je hrozný pohyb lidí, tam se jich střídají desítky denně.“
Rozhodl jsem se pro neohlášenou návštěvu. To, co jsem spatřil, byl šok. Z původně dvou nájemníků se stala komunita. V bytě 2+1 žilo kromě mladého páru dalších pět lidí – údajně příbuzní, kteří „jen přijeli na týdenní návštěvu“. Zápach cigaret, hromady bot v předsíni a opotřebení bytu, které neodpovídalo šesti měsícům užívání, mě vyvedly z míry. I když nájemné stále chodilo včas, porušení smlouvy ohledně počtu osob a klidu v domě bylo neúnosné.
Karta rasismu jako obranný mechanismus
V momentě, kdy jsem jim oznámil, že smlouvu neprodloužím a trvám na výpovědi, se maska „roztomilého páru“ okamžitě rozpadla. Místo racionální diskuse o porušení smluvních podmínek přišel tvrdý útok. Byl jsem okamžitě obviněn z rasismu a diskriminace.
„Vyhazujete nás jen proto, že jsme Romové!“ křičeli na mě na chodbě před sousedy. Situace byla psychicky nesmírně vyčerpávající. Najednou jsem nebyl majitel chránící svůj majetek, ale „utlačovatel“. Začal kolotoč výmluv, odmítání převzetí výpovědi a neustálého napadání mé morálky. Boj o vystěhování trval nekonečné dva měsíce.
Hořké finále: Z bytu zůstal jen skelet
Když jsem nakonec po intenzivním tlaku, asistenci právníka a pohrůžce okamžitého přivolání policie dosáhl toho, že se nájemníci rozhodli odejít, cítil jsem úlevu. Ta však trvala jen do chvíle, než jsem odemkl dveře bytu k převzetí.
Stál jsem v holobytě.
Nájemníci si při odchodu vzali naprosto vše, co nebylo pevně přišroubováno k podlaze (a i u toho se leckdy pokusili). Zmizela:
- Kompletní sedací souprava a postele.
- Lednice, pračka i mikrovlnná trouba.
- Dokonce i volně stojící skříně a jídelní stůl se židlemi.
Zůstaly jen holé zdi s dírami po hmoždinkách a špína. Veškeré vybavení, které jsem do bytu pořídil za desítky tisíc korun, bylo pryč. Nájemníci se prostě „odstěhovali i s mým majetkem“.
Ponaučení pro příště
Tato zkušenost mě naučila tvrdé lekci o naivitě. Nejde o barvu pleti, ale o to, že přílišná důvěra v nájemním vztahu je hazardem. Pokud pronajímáte vybavený byt, musíte být nekompromisní v kontrolách a právním zajištění.
Co bych dnes udělal jinak?
- Detailní předávací protokol: S fotodokumentací každého kusu nábytku a spotřebiče včetně sériových čísel.
- Důsledná kontrola počtu osob: Jakmile se v bytě objeví někdo navíc, řešit to okamžitou výstrahou.
- Kauce ve výši tří nájmů: Aby pokryla alespoň část případné škody na vybavení.
- Právní pojištění: Mít v zádech službu, která za vás řeší spory a vystěhování.
Dnes už vím, že slušné vystupování na začátku nemusí znamenat slušný konec. Můj byt 2+1 už nikdy nebudu pronajímat kompletně zařízený – ta zkušenost s „vybydleným skeletem“ mi stačila na celý život.
