Článek
Ahoj, já jsem Lili. Už několik let se pohybuji v tomto „oboru“ – víte, v privátu, kde se setkávám s lidmi všech možných typů. Někteří hledají rychlou úlevu, jiní touží po něčem hlubším, a pak jsou tu ti, kteří mě překvapí tak, že o tom musím vyprávět. Za ty roky jsem zažila tolik bizarních, vtipných i smutných momentů, že by z toho mohla vzniknout kniha nebo aspoň pořádný podcast. Dnes vám povím čtyři příběhy, které se mi opravdu staly. Nejsou to žádné vymyšlené historky – jsou to skutečné zážitky, které mi ukázaly, jak různorodý může být lidský svět touhy, zoufalství a humoru. Každou historku jsem rozšířila o detaily, abych vám přiblížila, co jsem cítila, co se dělo v mém pokoji a proč tyto momenty zůstávají v mé paměti.
Uspěchaný se stopkami: Závod proti času a zapomenuté trenýrky
Byl to obyčejný podvečer, když mi zavolal. Hlas měl nervózní, skoro zadýchaný: „Ahoj, Lili, můžu přijít hned? Mám jen omezený čas.“ Souhlasila jsem, protože proč ne – v tomto oboru se naučíte být flexibilní. Když otevřu dveře, stojí tam muž kolem čtyřiceti, v obleku, s aktovkou v ruce. Hned na prahu vysype: „Mám přesně 18 minut. Manželka čeká dole v autě, zaparkovala na modré zóně a nemůžu riskovat pokutu.“ V tu chvíli jsem si pomyslela: „Tohle bude zajímavé.“ Vedu ho do pokoje, kde mám všechno připravené – čisté prostěradlo, tlumené světlo, hudba v pozadí, abych vytvořila aspoň trochu atmosféry.
On se svléká rychleji, než byste čekali od závodníka formule 1. Bundu hází na židli, košili si rozepíná tak rychle, že se mu jeden knoflík utrhl. Já se snažím držet krok, usmívám se a říkám: „Klid, stihneme to.“ Lehneme si na postel, začnu s tím, co obvykle funguje – lehké dotyky, abych ho uvolnila. Ale najednou se podívá na hodinky a začne odpočítávat nahlas: „Třináct… dvanáct… jedenáct…“ Byl to surrealismus. Cítila jsem se jako v časové bombě. Snažila jsem se soustředit, ale ten jeho hlas mě rušil. Když došlo na „tři“, vyskočil z postele jako poplašený, natáhl si kalhoty přes ponožky, nazul boty a běžel ke dveřím. „Díky, Lili!“ zakřičel ještě z chodby.
Peníze nechal na stole – to jo, byl férový. Ale když jsem se podívala pod postel, našla jsem jeho trenýrky. Modré, s obrázkem superhrdiny. Dodnes visí na mém věšáku v koupelně jako trofej. Každý den, když je vidím, se směju. Co na to říct? Život v privátu vás naučí, že čas je relativní – pro někoho 18 minut znamená celý vesmír, pro jiného jen rychlý úprk. A já? Zůstala jsem ležet na posteli, smála se a myslela si: „Alespoň to bylo krátké a sladké.“
Romantik 55+: Soundtrack lásky bez happy endu
Tenhle příběh je spíš smutný než vtipný, ale má své kouzlo. Byl to deštivý večer, když přišel. Muž kolem pětapadesáti, šedivé vlasy, brýle, oblečený v košili a sako – vypadal jako profesor z univerzity. V ruce držel malý bluetooth reproduktor, což mě hned zaujalo. „Dobrý večer, Lili,“ řekl zdvořile a podal mi ruku. Zaplatil dopředu, usadil se na pohovku a zeptal se: „Můžu si pustit hudbu? Pomáhá mi to relaxovat.“ Samozřejmě jsem souhlasila – hudba je v mém pokoji vítaná.
Zapojí reproduktor, pustí Ed Sheerana – tu píseň o dokonalé lásce – a pak přejde na Lionela Richieho s „Hello“. Celou hodinu mě jen objímá, hladí po vlasech, drží za ruku. Šeptá věci jako: „Ty jsi moje múza, víš? V tvých očích vidím to, co mi chybí doma.“ Ani se nesvlékl – jen seděl, objímal mě a poslouchal tu hudbu. Cítila jsem se jako v nějakém starém romantickém filmu, ale s trochou melancholie. Ptala jsem se ho: „Chceš něco víc?“ On odpověděl: „Ne, dneska jsem chtěl jen cítit blízkost. Život je tak osamělý.“ Mluvil o své práci, o dětech, které už odrostly, o manželství, co ztratilo jiskru.
Na konci mi dal plnou hodinu plus slušné spropitné – asi dvě stě navíc. Odešel s úsměvem, ale já zůstala sedět a přemýšlet. Romantika v privátu? Možná nečekaná, ale skutečná.
Kluk, co chtěl porno-scénář: Realita vs. fantazie
Tohle je klasika pro začátečníky. Přišel mladý kluk, asi dvaadvacet, nervózní, s červenými tvářemi. Bylo to jeho poprvé v privátu, to jsem věděla hned – tyhle typy poznáte na sto metrů. První věta, kterou řekl, byla: „Chci to přesně jako v tom videu, kde ji… no, víš, ta pozice s lanem a olejem.“ Následoval extrémně konkrétní popis z nějaké kategorie X, který byste našli na PornHubu. Smála jsem se v duchu, ale venku jsem zůstala profesionální.
Řekla jsem mu: „Miláčku, poslouchej. To, co vidíš v pornu, je scénář napsaný profesionály. Je tam kamera, která natáčí z ideálních úhlů, střih, který skryje chyby, čtyři lidi na place, kteří říkají, co dělat, litry oleje pro kluzkost a herečka, která to dělá osm hodin denně. Tady jsme jen já, ty, tahle postel a realita – bez filtru.“ Viděla jsem, jak mu klesají ramena. Byl zklamaný, ale souhlasil s „normální klasikou“. Začali jsme pomalu – já ho vedla, ukazovala, co funguje v reálu. Žádné divoké kousky, jen přirozený rytmus.
Když to skončilo, oblékl se, podíval se na mě a řekl: „Víš co? Realita je vlastně lepší než porno. Je to… opravdové.“ Byl to nejhezčí kompliment za poslední půlrok. Ten kluk odešel s úsměvem a já si pomyslela: „Další, který se naučil lekci.“ V privátu často bojuji s mýty z porna – lidi si myslí, že to tak funguje, ale realita je chaotická, vtipná a někdy i trapná. Tento zážitek mi připomněl, proč miluji svou práci: občas můžu někoho naučit, že skutečný sex je o spojení, ne o trikách.
Pan "všechno zadarmo": Pes, nadávky a lítost
Ten den byl klidný, až mi zavolal neznámé číslo. Hlas muže, trochu arogantní: „Ahoj, Lili, slyšel jsem, že děláš zadarmo pro hodné kluky.“ Zamrkala jsem – tohle slyším občas, ale vždycky to končí smíchem. Odpověděla jsem pobaveně: „Jo jasně, pošli mi fotku obličeje, jestli jsi fakt hodný. Uvidíme.“ Čekala jsem selfie nebo něco vtipného, ale místo toho mi přišla fotka… jeho psa. Zlatý retrívr s vyplazeným jazykem, roztomilý jako z reklamy na granule.
Nesmála jsem se nahlas, ale odpověděla: „Ten je fakt hodný! Přiveď ho, dostane pamlsek zdarma. Ty platíš normálně, zlato.“ To ho rozčílilo. Začal nadávat: „Ty krávo, myslíš si, že jsi vtipná? Já jsem hodný, ne ten pes!“ Konverzace se zvrhla v proud sprostot – nadával mi do všech možných jmen, vyhrožoval, že mě nahlásí (jako by to fungovalo). Nakonec mi zablokoval číslo sám. Seděla jsem u telefonu a litovala toho psa – ten vypadal tak nevinně, asi by byl lepší klient než jeho pán.
Tenhle typ je v mém oboru běžný: lidi, kteří si myslí, že si mohou vzít všechno zadarmo, jen protože jsou „hodní“. Naučilo mě to být opatrná s telefonáty, ale taky se smát absurditě. Stále si představuji, jak by ten pes přišel, olízl mi ruku a dostal pamlsek – to by byl nejlepší „klient“ dne.
Tyto čtyři historky jsou jen špičkou ledovce. V privátu se setkávám s lidmi, kteří odhalují své touhy, strachy i slabosti. Někdy je to vtipné, jindy smutné, ale vždycky lidské. Pokud jste dočetli až sem, gratuluji – teď víte víc o mém světě. A vy? Která historka vás nejvíc pobavila, překvapila nebo donutila přemýšlet? Podělte se v komentářích, ráda si přečtu vaše myšlenky.
