Článek
Je mi pětatřicet. Věk, kdy se prý láme chleba – lidé kolem mě staví domy, řeší školky a plánují dovolené s rodinou. Já se vracím do tichého bytu, kde jediným zvukem je vrčení lednice. Žiju sám a čekám na „tu pravou“. Problém je, že zatímco já čekám, život utíká mezi prsty. A s ním i intimita, která mi chybí už neuvěřitelných patnáct let.
Půst, který nikdo neplánoval
Patnáct let bez sexu. To není číslo, na které by byl člověk hrdý, ani vědomé rozhodnutí pro celibát. Je to výsledek postupného uzavírání se do sebe. Čím déle ten stav trvá, tím vyšší se zdá být zeď, kterou musím překonat. Sex už pro mě není jen fyzický akt, stala se z něj nedosažitelná meta, strašák i posvátný grál v jednom.
Kamarádi to vidí. Chtějí pomoct. „Mám pro tebe skvělou holku, je v pohodě, taky nikoho nemá,“ slýchám často. Jenže tyhle schůzky končí dřív, než začnou. Proč? Protože v mém srdci není místo. Je totiž obsazené někým, kdo tam vůbec nemá být.
Past na city: Zakázané území
Moje srdce má zvláštní radar na katastrofy. Zatímco svobodné a dostupné ženy kolem mě procházejí bez povšimnutí, já se dokážu bezhlavě zamilovat do partnerek svých nejlepších přátel. Stalo se mi to už čtyřikrát.
Je v tom jistá psychologická past. U manželek mých kamarádů vidím to, co mi chybí – teplo domova, péči, stabilitu. Jsou pro mě symbolem štěstí, které si neumím vybudovat sám. Zamilovávám se do jejich role, do toho, jak se usmívají na mého přítele, a podvědomě doufám, že by se tak mohly usmívat i na mě.
Noční hovory a ranní kocoviny
Všechno to pak vrcholí stejným scénářem. Večer, pár skleniček na odvahu, pocit nesnesitelné osamělosti a telefon v ruce. Opilá vyznání lásky do sluchátka ženám, které patří mým přátelům, jsou mým osobním dnem.
Ráno pak přichází kruté vystřízlivění. Nejen z alkoholu, ale i z té trapnosti a strachu, že jsem definitivně ztratil i ty poslední blízké lidi, které mám – své kamarády. Tyto hovory nejsou projevem lásky, jsou to výkřiky o pomoc. Je to zoufalá snaha být konečně slyšen a viděn.
Kudy ven ze začarovaného kruhu?
Čekat na „tu pravou“ je krásná myšlenka, ale v mém případě se stala výmluvou. Pokud budu dál hledat lásku tam, kde nemůže vykvést, zůstanu v tom tichém bytě i v padesáti.
Možná je čas přestat se dívat na manželky mých přátel jako na záchranné čluny a začít se učit plavat sám. Možná je čas připustit si, že ta „pravá“ nemusí spadnout z nebe v dokonalém balení, ale může to být právě ta „obyčejná“ kamarádka odvedle, které jsem dosud nedal šanci, protože jsem měl oči upřené na zakázané ovoce.
