Můj soused naháč

Myslíte si, že jste sami, ale pak si uvědomíte, že ten betonový komplex je vlastně jen obří králíkárna, kde má každý přehled o každém. Zvlášť, když máte to „štěstí“ jako já.

Bydlím v osmém patře. Přímo naproti, v identickém paneláku vzdáleném jen pár desítek metrů, bydlí On. Mám na něj dokonalý, panoramatický a bohužel přímý výhled. A on na mě asi taky, i když se utěšuju tím, že jako žena u počítače asi nepředstavuju tak fascinující podívanou.

Můj soused – říkejme mu třeba Luděk – je totiž… minimalista.

Nejde o to, že by měl málo nábytku. Jde o jeho celoroční domácí úbor. Luděk totiž po svém bytě permanentně korzuje pouze v tangách.

A teď nemluvím o nějakých vkusných pánských boxerkách. Mluvím o pánských tangách.

Prvních pár týdnů po nastěhování jsem byla v šoku. „To není možné,“ říkala jsem si. „Určitě se jen převléká. Nebo má vedro. Nebo prohrál sázku.“

Mýlila jsem se.

Poprvé jsem si té anomálie všimla loni v lednu. Venku zuřila sněhová vánice, teploměr ukazoval mínus deset a já si vařila čaj na zahřátí. Automaticky jsem se podívala z okna na tu bílou spoušť a můj pohled sklouzl k protějšímu bytu.

Luděk zrovna energicky žehlil. V záklonu, soustředěný. A na sobě měl jen jasně neonově zelená tanga.

Ta kognitivní disonance byla ohromující. Můj mozek se snažil zpracovat obraz sněhových vloček tančících za sklem a vedle toho téměř nahého muže u žehlicího prkna. Bylo mi z toho pohledu zima, ale jemu očividně ne. Zřejmě si doma topí na tropické hodnoty, sponzorován celým zbytkem domu.

Někdy je to regulérní komedie. Nemůžu si pomoct, ale sledovat ho při domácích pracích je jako dívat se na nějakou bizarní reality show, na kterou jste se nikdy nechtěli dívat, ale teď už nemůžete odtrhnout zrak.

Vrcholem jsou jeho taneční kreace při vysávání. Když Luděk luxuje, nevypadá to jako úklid. Vypadá to jako rituální tanec. Ohýbá se, kroutí, poskakuje v rytmu hučícího přístroje, vše samozřejmě jen v těch svých obligátních tangách.

Nebo když vaří. Stojí u plotny, obrací něco na pánvi… a já si jen v duchu říkám: „Člověče, smažíš řízky. Olej prská. Tohle je hazard.“ Ale on je evidentně flegmatik a rizika si nepřipouští. Je to jeho byt, jeho pravidla, jeho… absence textilu.

Pak jsou tu ale ty druhé momenty. Ty „nechutné“.

Nejhorší je, když mám návštěvu. Přijde kamarádka, sedneme si ke stolu u okna s kávou a vínem. „Máš krásný výhled,“ řekne zasněně. „Jo, hlavně večer…“ snažím se odpovědět, ale už vidím, jak její pohled zamrzl.

„On tam zase stojí?“ zeptá se potichu. „Jo. Dneska má modrý,“ odpovím rezignovaně.

Člověk si zvykne na všechno. Už mě nepřekvapí. Stal se součástí mého výhledového inventáře. Je tam strom, parkoviště, panelák a Luděk v tangách.

Už ani nevím, jestli je to víc vtipné, nebo nechutné. Je to prostě… panelák. Možná si myslí, že ho nikdo nevidí. Možná je mu to jedno. Možná je to exhibicionista, který přesně ví, co dělá.

Jedno vím jistě. Až budu příště hledat byt, beru přízemí. Nebo si aspoň pořídím dalekohled, abych věděla, do čeho jdu. I když… možná bych se pak dívala častěji. A to vlastně nechci.

zdroj: příběh z Brna