Článek
V dnešní multikulturní společnosti se často setkáváme s příběhy, kde láska překonává hranice národností a kultur. V České republice žije významná vietnamská komunita, která přinesla své tradice, hodnoty a očekávání. Pro mnoho rodičů vietnamského původu je ideální, aby jejich děti navazovaly vztahy v rámci vlastní komunity – s Vietnamci, kteří sdílejí stejný jazyk, zvyky a rodinné povinnosti. Tento pohled často pramení z touhy zachovat kulturní identitu, zajistit podporu v rodině a vyhnout se potenciálním konfliktům, které mohou vzniknout z rozdílných životních stylů. Rodiče si představují partnery, kteří budou respektovat vietnamské svátky, pomáhat v rodinném podniku a sdílet konzervativní hodnoty ohledně manželství a rodiny.
Nicméně realita mladé generace je často jiná. Dívky, které vyrůstají v Česku, se setkávají s vrstevníky z různých prostředí a láska nebere ohled na etnický původ. V tomto rozhovoru mluvíme se třemi dívkami – Lan (22 let), Minh (20 let) a Thu (19 let) – které mají vietnamské rodiče a v dospívání navázaly vztahy s českými chlapci. Jejich příběhy odhalují složitosti interkulturních vztahů, negativní reakce rodičů a snahu o smíření. Rozhovor se konal v kavárně v Praze, kde dívky otevřeně sdílely své zkušenosti.
Moderátor: Dobrý den, děkuji, že jste přišly. Začneme u tebe, Lan. Jak jsi se seznámila se svým přítelem a jak na to reagovali tví rodiče?
Lan: Ahoj. Můj přítel se jmenuje Tomáš, je Čech a potkali jsme se na vysoké škole v Brně, kde studuji ekonomii. Začalo to jako kamarádství při společném projektu, ale postupně to přerostlo v něco víc. Moji rodiče jsou z Vietnamu, přišli sem v 90. letech a provozují malý obchod s asijskými potravinami. Vždycky si představovali, že si najdu vietnamského chlapa. Někoho, kdo by mluvil vietnamsky, chápal naše tradice a pomáhal v rodině. Když jsem jim řekla o Tomášovi, byla to katastrofa. Maminka plakala a říkala, že to zničí naši rodinu, protože on nebude respektovat naše zvyky. Táta byl naštvaný, říkal, že Češi jsou příliš volní, že nemají tu disciplínu a respekt k rodičům, jako Vietnamci. Chtěli, abych chodila na vietnamské večírky nebo se zapojila do komunity, kde bych potkala „správného“ kluka. Cítila jsem se vinna, jako bych je zklamala.
Moderátor: To zní těžce. Jak jsi to řešila? Pokračovali jste ve vztahu?
Lan: Ano, jsme spolu už dva roky. Zkusila jsem jim vysvětlit, že Tomáš je skvělý. Naučil se základy vietnamštiny, chodí s námi na Tet a dokonce pomáhá v obchodě. Ale pořád je to pro ně těžké. Maminka pořád říká: „Proč ne někdo jako syn našich sousedů? On by věděl, jak se chovat.“ Je to negativní pohled, který pramení z jejich vlastních zkušeností. Oni přišli do cizí země a chtějí, abychom zůstali spojeni s kořeny. Ale já se cítím jako češka i vietnamka, tak proč nemít přítele, který to odráží?
Moderátor: Děkuji, Lan. Teď k tobě, Minh. Tvé rodiče jsou také z Vietnamu. Jaký je tvůj příběh?
Minh: Můj přítel je Lukáš, potkali jsme se na střední škole v Praze. Byl to ten typický teenagerovský románek – schůzky po škole, procházky v parku. Moji rodiče jsou dost konzervativní; táta pracuje v restauraci a maminka doma. Vždycky mi říkali, že bych měla chodit s Vietnamcem, protože by sdílel naše hodnoty – jako úcta k starším, rodinné povinnosti a plánování budoucnosti. Když jsem jim představila Lukáše, byla to bouře. Táta říkal, že Češi jsou leniví, že se jen baví a nemyslí na rodinu. Maminka se bála, že se rozvedeme, protože „v české kultuře je to běžné“. Chtěli, abych šla na seznamovací akce ve vietnamské komunitě, kde bych potkala kluka, který by byl „stabilní“ a pomáhal s podnikáním. Cítila jsem se jako v kleci – jako by moje láska nebyla dost dobrá jen proto, že není vietnamská.
Moderátor: Jak přesně reagovali? Byl nějaký konkrétní incident?
Minh: Jo, jednou jsem přivedla Lukáše domů na večeři. Snažil se být milý, přinesl květiny a dokonce se naučil říct „xin chào“ (ahoj ve vietnamštině). Ale táta ho ignoroval a maminka se ptala jen na to, jestli plánuje studovat medicínu nebo něco „užitečného“, jako by to bylo důležitější než jeho osobnost. Po tom večeru mi řekli, že by si představovali kluka, který by se zapojil do našich tradic, jako vaření pho nebo oslavy Nového roku. Negativní pohled je takový, že vidí Čechy jako „jiné“, příliš individuální, ne dost kolektivní. Trvalo měsíce, než se trochu uklidnili, ale pořád to není ideální. Teď jsme spolu rok a půl, a Lukáš se snaží, ale já musím balancovat mezi dvěma světy.
Moderátor: Zajímavé, jak se tyto příběhy podobají. Thu, ty jsi nejmladší. Jak to máš ty?
Thu: Ahoj. Můj přítel je Jakub, seznámili jsme se na tanečním kurzu v Olomouci. Byl to rychlý románek – tanec, smích, a najednou jsme spolu. Moji rodiče přišli z Vietnamu po revoluci a mají malou farmu zeleniny. Jsou staromódní; vždycky říkali, že bych měla najít vietnamského kluka, který by rozuměl naší historii, jazyku a rodinným povinnostem. Když jsem jim o Jakubovi řekla, maminka se rozplakala a táta zakřičel: „Tohle není pro nás! On nebude vědět, jak se starat o rodinu jako my.“ Představovali si někoho z komunity, kdo by sdílel víru v buddhismus, pomáhal na farmě a respektoval, že dcera by měla poslouchat rodiče. Negativní pohled je takový, že vidí české kluky jako „příliš svobodné“ – pití piva, party, žádná disciplína. Báli se, že ztratím svou identitu.
Moderátor: Jak jste to řešili? Pokračujete?
Thu: Jsme spolu teprve osm měsíců, takže je to čerstvé. Zkusila jsem jim ukázat, že Jakub je zodpovědný – studuje informatiku, pomáhá mi s úkoly a dokonce se naučil vařit nějaká vietnamská jídla. Ale rodiče pořád tlačí na to, abych šla na vietnamské festivaly a hledala „správného“ kluka. Jednou mě dokonce přihlásili na seznamku pro Asiaty! Cítím se rozdělená – miluji svou kulturu, ale láska je láska. Snažím se je přesvědčit, že interkulturní vztah může být obohacující, ale je to boj.
Moderátor: Všechny tři jste zmínily podobné problémy. Jaký je podle vás důvod toho negativního pohledu rodičů?
Lan: Myslím, že to pramení z jejich imigrační zkušenosti. Přišli sem, kde se cítili jako cizinci, a chtějí, abychom zůstali spojeni s Vietnamem. Vidí v nás pokračování jejich kultury, a český partner to „zředí“. Ale my jsme vyrůstaly tady, takže jsme hybridní.
Minh: Přesně. Oni si představují Vietnamce jako bezpečnou volbu – stejný jazyk, stejné očekávání od manželství. Češi pro ně představují neznámé: rozvody, individualismus. Ale já vidím, že Lukáš mě respektuje víc než někteří vietnamští kluci, které znám.
Thu: Souhlasím. Je to o strachu z asimilace. Rodiče se bojí, že zapomeneme na své kořeny. Ale my je nezapomínáme – jen je rozšiřujeme. Možná časem pochopí, že láska není o národnosti.
Moderátor: Jak plánujete budoucnost? Budete se snažit o smíření?
Lan: Určitě. Plánujeme s Tomášem společný výlet do Vietnamu, abychom ukázali rodičům, že respektuje naše kořeny. Možná to pomůže.
Minh: My se snažíme zapojit Lukáše do rodinných akcí. Pomalu se to lepší, ale je to proces.
Thu: Já doufám, že časem uvidí Jakubovu dobrotu. Pokud ne, budu muset rozhodnout, co je pro mě důležitější.
Moderátor: Děkuji vám za otevřenost. Vaše příběhy ukazují, jak láska může překonávat bariéry, ale také výzvy, které přináší.
Tento rozhovor odhaluje složitost mezikulturních vztahů v Česku. Zatímco mladá generace hledá svobodu v lásce, rodiče se drží tradic, což vede ke konfliktům. Možná v budoucnosti najdou společnou řeč, kde se kultury prolínají místo toho, aby se vylučovaly.
