Článek
Probuzení do mokré reality: Mejdan na kolejích
Vysokoškolský život na kolejích je kapitola sama pro sebe. Pro Lucii to byla jízda plná večírků, ale jeden konkrétní se jí vryl do paměti víc, než by chtěla.
„Bylo nás v pokoji asi osm,“ vzpomíná Lucie. „Měli jsme zkouškové období skoro za sebou a rozhodli jsme se to pořádně oslavit. Pilo se všechno – pivo, víno, panáky. Atmosféra byla skvělá, hudba hrála, a jak už to na kolejích bývá, nikdo neřešil, kde kdo skončí. Postele byly plné, někdo spal v křesle, zbytek se prostě svalil na koberec doprostřed místnosti.“
Lucie usnula v hlubokém alkoholovém oparu v těsném oblečení – v úzkých džínách, které si zapomněla sundat. Když se ráno začalo do pokoje drát slunce, pocítila zvláštní chlad a vlhko.
„První, co mě napadlo, bylo, že na mě někdo v noci vylil pití,“ vypráví s úsměvem. „Jenže jak jsem se začala probírat, došlo mi, že to vlhko vychází přímo ze mě. Moje džíny byly od pasu až ke kolenům úplně nasáklé a pode mnou byla na linoleu malá loužička. Polil mě horký pot. Kolem mě spalo sedm lidí, někteří se už začínali vrtět.“
Lucie musela jednat rychle. Plížením se dostala ke skříni, popadla čisté legíny a ručník a proklouzla na chodbu ke společným sprchám. Nejhorší prý nebylo ta samotná „nehoda“, ale ten strach, že se někdo probudí a uvidí ji v tom stavu. „Dneska se tomu s holkama smějeme, ale tehdy jsem se chtěla propadnout do země. Od té doby raději nepiji pivo těsně před spaním,“ uzavírá Lucie.
Záchvat smíchu pod Sněžkou
Druhý příběh vypráví Klára, milovnice hor a aktivního životního stylu. Její trapas se odehrál v kulisách našich nejvyšších hor, přímo během zimního výšlapu na Sněžku.
„Byla to klasická akce s partou ze střední,“ říká Klára. „Byla zima, všude hromady sněhu a my jsme se drápali nahoru. Měla jsem na sobě několik vrstev – termoprádlo, legíny a nepromokavé kalhoty. Cesta byla náročná, ale nálada skvělá. Neustále jsme si dělali srandu, popichovali se a vtipkovali.“
Když byli asi v polovině cesty k Obřímu sedlu, jeden z kamarádů začal vyprávět neuvěřitelně vtipnou historku z jejich společného dětství. Kláru to zasáhlo v momentě, kdy měla zrovna plný močový měchýř (protože v té zimě se nikomu nechtělo svlékat a odskakovat si do závěje).
„Začala jsem se smát tak, že jsem se musela předklonit a chytit se za kolena. Smích byl tak křečovitý, že svaly prostě vypověděly službu. Cítila jsem, jak se mi po stehnech rozlévá teplo. V té zimě to bylo nejdřív příjemné, ale během minuty to začalo studit. Moje funkční kalhoty sice zvenku nepropustily nic, ale uvnitř jsem plavala.“
Klára měla štěstí v neštěstí – díky tmavé barvě kalhot a mrazu si nikdo ničeho nevšiml. Musela ale zbytek cesty na vrchol a pak dolů k lanovce absolvovat v ledovém obkladu. „Byla to nejdelší túra mého života. Každý krok mi připomínal moji slabou chvilku. Dneska už vím, že když se mi chce čůrat, nesmí nikdo vyprávět vtipy.“
Fronta v obchodním centru
Poslední příběh je od Adély, která zažila svůj trapas na místě, kde je to snad nejvíc stresující, v zaplněném nákupním centru během předvánočních nákupů.
Adéla trpí tím, co mnoho lidí zná jako „syndrom klíčové dírky“. Jakmile se přiblíží k domovu nebo k toaletě, potřeba se stane neovladatelnou. „Běhala jsem tři hodiny po obchodech, vypila jedno velké latté a pak mi došlo, že musím a to hned,“ líčí Adéla.
Bohužel, u toalet v patře byla fronta asi na deset minut. Adéla tam stála, přešlapovala z nohy na nohu a snažila se soustředit na cokoli jiného. Jenže když už byla druhá v pořadí, stalo se to. „Moje tělo si prostě řeklo, že už nepočká ani sekundu. Bylo to hrozné, protože jsem měla na sobě světlé šedé tepláky. Prostě se mi na rozkroku začal rozšiřovat tmavý flek přímo před očima ostatních žen ve frontě.“
Adéla se zachovala hrdinně. Místo aby utekla, vešla do kabinky, jakmile se uvolnila, a tam strávila patnáct minut snahou vysušit kalhoty pod vysoušečem rukou. „Byla jsem rudá až za ušima. Nakonec jsem si v nejbližším obchodě musela koupit nové kalhoty a ty staré vyhodit do koše. Od té doby chodím na záchod preventivně každou hodinu, i když se mi nechce.“
