Článek
Všechno to začalo zvukem, který v tělocvičně nikdo neslyší rád. Tupý dopad, krátký výkřik a ticho, které prořízlo rutinu našeho vysokoškolského volejbalového tréninku. Do té doby jsme s Alicí byli jen dva spoluhráči, co se na sebe občas usmáli přes síť. Když tam ale seděla na palubovce a držela si kotník, něco mě přimělo nečekat na trenéra. „Odvezu tě,“ řekl jsem.
Cesta do nemocnice a následné hodiny v čekárně byly paradoxně tím nejhezčím začátkem. Mezi pachem dezinfekce a sledováním pomalu ubíhajících čísel na tabuli jsme zjistili, že naše světy do sebe zapadají jako dva dílky skládačky. Ta zraněná noha tehdy ukončila Alicinu slibnou kariéru, ale otevřela dveře našemu společnému životu.
Život v plném tempu
Naše láska byla od začátku aktivní a hladová po zážitcích. Alice se nenechala úrazem zlomit – s mou pomocí vyměnila volejbalovou síť za krosnu na zádech. Bydleli jsme spolu, pracovali bok po boku a byli spolu 24 hodin denně.
Rád vzpomínám na naše společné cesty, zejména na tu noc v norských fjordech, kdy jsme po náročném celodenním výšlapu seděli u ohně pod nekonečnou hvězdnou oblohou. Tehdy jsme neměli nic než jeden druhého, stan a pocit absolutní svobody. Alice se smála, v očích se jí odrážely plameny a my jsme si slibovali, že takhle spolu dojdeme až na konec světa. Ta energie, se kterou zdolávala každou skálu i přes své staré zranění, mi tehdy brala dech. Byli jsme tým, který se zdál být neporazitelný.
Pak ale přišel den, který změnil barvy světa na černobílou. Rutinní návštěva lékaře a diagnóza, kterou v mladém věku nikdo nečeká: rakovina varlete.
Nejtěžší zápas
Můj svět se zhrottil během vteřiny. Strach o život se smísil s pocitem selhání. Když jsem to Alici a rodině oznamoval, třásl se mi hlas, ale Alice mi pohled oplatila neochvějným klidem. „Zvládneme to. Spolu,“ řekla, a v jejích očích nebyla ani stopa po pochybnostech.
Následovaly měsíce, které prověřily základy naší existence. Agresivní léčba mě fyzicky i psychicky vysávala. Z akčního chlapa, který ji kdysi vedl po horských hřebenech, se stal stín, který se někdy bál i vlastního odrazu v zrcadle. Cítil jsem vinu. Cítil jsem, že jí nedokážu dát to, co partnerství dělá partnerstvím – dynamiku, společná dobrodružství, bezstarostnost.
„Běž dál,“ říkal jsem jí tisíckrát. „Už nejsem ten člověk, do kterého ses zamilovala. Nebudu se zlobit, když si vybereš život bez nemocničních chodeb.“
Smysl mého boje
Alice mě ale nikdy nenechala odejít do tmy. Každé ráno mě budila s úsměvem, který byl tak přirozený, až mě to bolelo. Nedávala na sobě znát únavu ani strach. Byla to ona, kdo mě vytahoval z postele, kdo mě doprovázel na každou chemoterapii, kdo držel mou ruku, když mi bylo nejhůř. Stejně jako jsme kdysi společně zdolávali vrcholy hor, teď se mnou zdolává schody na onkologii.
Uvnitř jsem sice chtěl, aby byla šťastná a svobodná, ale pravdou je, že ona je tím jediným důvodem, proč se každé ráno znovu nadechnu k boji. Je mým motorem, mou vírou, mým smyslem.
Dnes léčba stále pokračuje. Moje tělo je unavené, ale moje srdce je plnější než kdy dřív. Alice mi stále opakuje, že mě miluje stejně jako ten první den v čekárně na chirurgii. Já ji však miluji víc. Miluji ji s hloubkou, kterou člověk pozná, až když mu jde o všechno. A kvůli ní, kvůli té neuvěřitelné ženě, která vedle mě stojí, to nikdy, nikdy nevzdám.
